Aktuality
Celosvětová síť modlitby s papežem spouští nové webové stránky
Světová komunita, která sjednocuje křesťany kolem papežových měsíčních modlitebních úmyslů, představuje od 30. prosince 2025 své nové webové stránky na adrese popesprayer.va.
Aktualizovaná platforma klade důraz na design, srozumitelnost a snadné použití, protože jejím cílem je provést uživatele modlitebními tématy, zdrojovými materiály a každodenní modlitební praxí, aniž by je jakkoli zatěžovala. „Cíl je jednoduchý,“ vysvětluje mezinárodní ředitel P. Cristóbal Fones SJ. „Nové webové stránky si kladou za cíl pomoci lidem rychle a jasně najít to, co hledají.“
Webové stránky jsou uspořádány do tří hlavních sekcí nabídky, z nichž každá slouží jinému účelu: mise, modlitba, zapojení. Poskytují také specializované sekce pro zdroje, zprávy a dary, čímž vytvářejí komplexní platformu, která zahrnuje modlitbu, informace a příležitost k účasti na jednom přístupném místě.
Stránky jsou k dispozici v pěti jazycích – angličtině, španělštině, italštině, portugalštině a francouzštině – čímž rozšiřují svůj dosah na rozmanité publikum po celém světě.
(Podle jesuits.global)
Habemus papam!
Drahé sestry, drazí bratři! Všichni, kdo jsme přijali Celosvětovou síť modlitby s papežem za své, máme nezměrnou radost, že nám Pán požehnal tím, že nám dal nového Petrova nástupce, papeže Lva XIV. Povede nás na naší cestě k Srdci Ježíšovu, kde se setkáváme se srdcem světa.
Od této chvíle svěřujeme jeho pontifikát s obnovenou oddaností a dáváme se k dispozici svoji ochotu k modlitbě na jeho úmysly.
Se srdečným pozdravem vám všem
Cristóbal Fones, SJ
mezinárodní ředitel CSMP
***
Nedělní rozjímání
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 5. neděli velikonoční
Kázání k poslechu zde.
Zneklidňuje nás, když neslyšíme Ježíšův hlas jako Slovo pro nás?
V evangeliu podle Jana je vzkříšený Kristus Pán, který vždy mluví a jedná. Kratičký úryvek nám chce ukázat Krista mezi námi, který ve své slávě nadále předává to nejpodstatnější: Bůh se stává člověkem. Je s ním zajedno, ztotožňuje se s člověkem. Co hlásá vzkříšený a živý Kristus církvi? Je dobrým pastýřem a my jeho ovcemi (4. velikonoční neděle); zanechal nám nové, poslední a definitivní přikázání (5. velikonoční neděle); dává nám utěšujícího Ducha (6. neděle velikonoční); i u Otce po jeho pravici je na naší straně, zde nás zastupuje (7. neděle).
Zastavme se u úryvku z dnešní neděle. Je součástí tzv. řeči na rozloučenou, jež zahrnuje celkem čtyři kapitoly (Jan 13,31–16,33). Ježíš umyl svým učedníkům nohy, aby se ukázal jako Pán a Učitel. Stává se služebníkem, až je ochoten položit život za ně (Jan 13,1–20). Poté oznámil zrádné jednání jednoho z Dvanácti, Jidáše (Jan 13,21–30). Proč to Jidáš udělal? Pouze Bůh zná propast lidského srdce (Jer 11,20; 12,3; 17,9–10; 20,12). Můžeme předpokládat, že Jidáš nejednal pouze z touhy po penězích. Čtvrté evangelium ho popisuje jako zloděje a člověka přitahovaného k penězům (Jan 12,6). Aby však někdo vydal svého Mistra, musel mít důvod silnější důvod než třicet stříbrných… Vydal ho pohůnkům prohnilého režimu proto, že v něm vzrostla vůči němu zlost. Když ho Ježíš zavolal, šel za ním, ale uvědomil si, že Bůh, jímž byl Ježíš zjeven, neodpovídal jeho představám o Bohu: to, co Ježíš dělal a říkal, se stále víc jevilo jako rozpor s vírou, kterou přijali jeho předkové, a proto ho začal považovat za „kacíře“, kterého je třeba odstranit, aby víra mohla z toho těžit prospěch. Jiný důvod nemůže být než náboženská nenávist, protože v evangeliích nejsou stopy osobních ran nebo zranění Jidášova malého Já.
Ježíš dobře věděl, co Jidáš zamýšlí. Nemohl svobodně mluvit, když měl tohoto špeha a udavače u sebe. Teď už Ježíš, znalý vnitřní reakce Jidáše na jeho činy a slova, se cítil být omezován v jednání a v nejužším kroužku přátel v Pánu. Závistivé oko (Mt 20,15), doslova oko zlé (ὁ ὀφθαλμός πονηρός). Divíme, že důvod závisti je vždy jeden jediný: protože je zde ten, kdo je dobrý! Všimněme si, že závist je vždy živena předsudky, jež rostou ještě před tím, než svého oponenta vyslechne. Ježíš ví a mlčí. Skrývá hořkost, volí to lepší, mlčí. Ne proto, že by byl psychologicky zablokován, ale z pokory, ne z psychologické blokády, ale z „pokory“. Podřizuje se z úcty (ἀπὸ τῆς εὐλαβείας, Žid 5,7; Ef 5,21). Po odchodu Jidáše (Jan 13,31) Ježíš může volně mluvit. S odhodláním, otevřeností, veřejně (παρρησία). „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. (…) Oslaví ho.“
Nyní začíná oslava Ježíše a zároveň oslava Boha v Ježíšovi samotném, protože zrada vůči Ježíši a jeho vydání do rukou těch, kteří ho zabijí, není porážkou, ale událostí plnou slávy. Oslava dobrého v nás se vždy zvrhne, nestane-li se oslavou Boha v nás. Kdy chybí tato třešnička na dortu, vždy se pohled na dobré, velké a krásné zvrhne v zášť, nenávist, nepřejícnost, škodolibost. Přiznejme si. Ano, je těžké pochopit tuto ukázkovou vizi reality. Proto je třeba si cvičit jiné vidění. Nechat se vzdělávat ve vidění událostí, které nejsou naše, nýbrž Boží. A co vidí Bůh? Že v Synu vydaném na smrt, k veřejnému (dnes nejlépe mediálnímu) lynči nebo řetězovými e-maily, rozesílanými na všechny strany, do bezbranností vůči udavačství, právě tehdy září víc než kdy jindy Ježíšova láska a také jeho vlastní láska, ta, která si přeje a umožňuje, aby lidská proradnost zdánlivě triumfovala. On se nechává zatknout. Stejně tak pohled Ježíše na jeho již začínající utrpení od chvíle, kdy Jidáš opustil večeřadlo, nerodí se jeho pohled v těle a krvi (Jan 1,13), tedy z lidské schopnosti, ale přichází jako zjevení od samotného Boha. Ježíš ví, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Jaká je asi láska, která se dává za své nepřátele? Jidáš odchází – a co přichází? Epifanie lásky, sláva milujícího, která vyzařuje jas. Světlo dominuje, tma jej nemůže pohltit. Kříž není slávou proto, že je nástrojem bolesti. Je znamením způsobu konce, který je darován těm, kteří milují stejně, na způsob Ježíšův. Darován těm, kteří jsou spravedliví, těm, kteří dobrovolně a z lásky položili svůj život za druhé. Brzy se tato sláva projeví prostřednictvím zásahu Boha, který dá Synovi svou slávu, tím, že ho vzkřísí z mrtvých. Tak Ježíš vysvětluje učedníkům události následujících hodin: ne porážku, ne neúspěch, ale manifestaci Boží slávy, v tom smyslu, že Bůh má vážnost, respekt, jas (kavod = termín se společenským i morálním významem, který vychází z kořene slova pro váhu; může znamenat slávu, čest, úctu, vyznamenání a důležitost; δόξα). Bůh v tomto vnitřním postoji začne převažovat v osobních i světových dějinách, až nakonec samotný Bůh rozhoduje o událostech, které přinášejí spásu.
Zcela zásadní je porozumět slůvku ihned (εὐθὺς). Co se myslí tímto okamžikem? Brzy přijde, protože už není mnoho času do jeho odchodu z tohoto světa k Otci (srv. Jan 13,1). Avšak toto ihned zahrnuje i čas jeho příchodu ve slávě. Ten je blízko, protože nic podstatného se již nestane. Vše ostatní je přípravou. Ježíš nám otevírá svou poslední vůli, odhaluje svou závěť, dává souhrnný příkaz ke všem zákonům: „nové přikázání“ (ἐντολὴν καινὴν) ne proto, že by to byla nová slova Bohem dávaná věřícím. Je to poslední, závazné slovo, které bude vždy znovu oživováno Duchem v srdci člověka. Proč? Aby jej mohl vyslovit před Kristovým příchodem každý. Co vysloví? Svoji osobní odpověď na něj. „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (také Jan 15,12b) Stanou se rozpoznatelnými. S něžností, nazývajíc je dítky, malými dětmi (τεκνία), Ježíš odhaluje učedníkům to podstatné: „Milujte se navzájem.“ Čekali bychom: „Milujte mne,“ a místo toho: „Milujte se!“ Protože když se navzájem milujeme v pravdě, milujeme právě jeho, Krista Ježíše. Jak ho milovat? Plnit jeho vůli. „Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.“ (srv. 1Jan 4,12). K této rovnici se musíme stále vracet (srv. 1Jan 5,3).
Z tohoto zorného úhlu diskuze, zda dávat přednost vertikále, nebo horizontále našeho života, je úsměvná. Příliš zdůrazňovaný rozdíl lásky k člověku a Bohu zatemňuje. Když jsme spolu, je přítomen Ježíš, Živý (srv. Mt 18,20), Vzkříšený je mezi námi (srv. Mt 28,20). Kde je Ježíš, není nikdo sám. Dokud existuje alespoň drobeček lásky mezi lidmi, je přítomen Bůh, živý. Spása našeho života závisí na dodržování tohoto přikázání: „Milujte se navzájem.“
Všimněme si důležitého slovíčka jako (καθὼς). Ano, Ježíš sám dává podobu, ztvárnění, styl a míru lásky: „Milujte se jako (kathós) já jsem vás miloval.“ Ježíš přijímá druhého, jaký je, odpouští, odpuštěním odplácí zlobu, činí ho bratrem nebo sestrou až do smrti, až do obětování svého života pro něj/ni. V křesťanské lásce existuje určitá forma, styl, který je určen Ježíšem a jím svědčený v evangeliích. Pokud Ježíš nás něco chce učit, chce být především učitelem v umění milovat. Je snadné mluvit o lásce nebo věřit, že žijeme láskou, ale žít ji tak, jak ji žil Ježíš, za cenu obětování života, je umění, je to mistrovské dílo lásky, a tedy je to projevení Boží slávy, která je slávou milování. Tato láska se tak stává znamením, tedy signálem, že všude tam, kde je tato láska, je i křesťanský život, život Ježíšova učedníka. Křesťan se totiž neodlišuje proto, že se modlí (modlí se všichni náboženští lidé i nevěřící, když jsou v úzkosti!); neodlišuje se proto, že činí zázraky (ve všech náboženstvích jsou thaumaturgové); neodlišuje se proto, že má vytříbenou moudrost (Východ vyvinul moudrost, která soupeří s naší západní): ne, odlišuje se tím, že miluje, miluje jako Ježíš, „až do krajnosti“ (εἰς τέλος: Jan 13,1)!
Nové přikázání pro každý dne hledáme v Ježíšově vůli daného okamžiku. Jak mám prožít či projít tímto okamžikem, abych neztratil horizont svého života? I prostí muži a ženy, kteří se každý den na světě snaží milovat jako Ježíš, s jeho stylem, a vnímají to jako svůj největší a nejvýznamnější závazek být křesťany: tito jsou Ježíšovi učedníci a učednice. Všechno ostatní je scéna, náboženská scéna, která přechází s tímto světem. Učí nás užívat „tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí“ (1Kor 7,31).
Soud, který na nás všechny čeká, přijde pouze na základě lásky, ať už každý muž či žena poznal a uvěřil v Ježíše Krista, Živého, Pána, nebo ne. On nás žádá, abychom se milovali mezi sebou jako lidé, protože jen tak může být milován od nás!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 4. neděli velikonoční
Kázání k poslechu zde.
První část Jan 10 obsahuje dlouhou diskusi mezi Ježíšem a některými farizeji, kteří ho obviňují z hříchu, protože tvrdí, že vidí: je jim vše natolik jasné, že přehlíží svoji zaslepenost. Vždyť ani Ježíše nepoznávají. Netuší, kdo je a jaký je (srv. Jan 9,40–41). Ježíš pomocí podobenství usiluje o to, aby jim objasnil, že není zloděj, ale pastýř. Vstupuje a vychází dveřmi ovčince, nikoli tajně. Je pastýřem, který jde před stádem, jež ho následuje. Poznávají jeho hlas. Nechápou. Asi to nemá v hlavě v pořádku. Ježíš jim to musí říci po lopatě, na rovinu. On je brána, on je dobrý pastýř. Obětuje vše za ovečky. Nezaváhá, přestože ví, že se dostane do problémů. Přivede je, když bude nutno, i donese k Otci (srv. Jan 10,17). Tato slova rozdělí posluchače: nic jednoduššího než ho prohlásit za posedlého. Tím připraví upoutávku pro neukojitelnou zvědavost davu. Bez uzardění o něm roznášejí, že se pomátl. Proč? Nechce nechat napospas žádnou z nich (srv. Jan 10,19–21). Chce vonět po ovcích, a to jim smrdí.
U Jana si vždy všimněme zrání času. V té době se v Jeruzalémě slavil svátek Posvěcení. Byla zima. Ježíš se pohyboval v chrámu, na Šalomounově nádvoří. Tehdy se k němu přiblížili vůdcové Židů a ptali se: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí?“ (Jan 10,24) V prožívaném čase bude vždy napětí mezičasu. Krátce: již ano, ještě ne, napětí mezi již přítomnými Božími dary a zaslíbeními a jejich budoucím naplněním. Tento koncept času nám pomáhá žít s vědomím Boží přítomnosti a zároveň s nadějí v plné naplnění Božího plánu. Ježíš je tedy nucen znovu promluvit, aby odhalil, že jejich nevěra je způsobena tím, že se rozhodnou neposlouchat, pohrdnou mezičasem. Proto pro ně jeho Slovo nic neznamená. Nepřijmou ho.
Přiznejme, že obraz pastýře je nám hodně vzdálen. Ještě v Babičce Boženy Němcové se setkáváme s husopaskou. Nevydáme se cestou objasňování, museli bychom zápasit s romantickými či idylickými představami vzdálené od reality pastevecké či zemědělské komunity starověku. Všimněme si tří sloves: naslouchat, následovat, sdílet. Patří do skupin sloves vyjadřujících činnosti nebo procesy. Vyjadřují záměr, přechod a kvalitativně novou skutečnost. Důležitá je souvislost objasňující místo a prostor naší meditace: vcházet dovnitř a vycházet ven. Můžeme tento proces vycházení přiblížit na definici modlitby Teofana Zatvornika: „Stát myslí v srdci před Pánem a stát před ním pevně.“ Ježíšova slova skrze uvažování vstupují do srdce, aby se silou Ducha stala modlitbou v Kristu, a takto proměněné Slovo v našich rozhodnutích vychází, aby vstoupilo do světa přinést užitek.
Ježíš se pro nás stává pastýřem nasloucháním. To je postoj člověka, který věří: věří, protože slyšel důvěryhodná slova. Je to první krok, který musí člověk udělat, aby vstoupil do vztahu: naslouchat, což je mnohem víc než pouhé slyšení. Naslouchat znamená především poznat toho, kdo mluví, podle jeho hlasu, podle jeho jedinečného tónu. Vyžaduje to jisté úsilí a námahu jej rozpoznávat, upamatovat si ji a nosit.
Ježíš se pro nás stává pastýřem následováním. Následujeme také tím, že sledujeme pozorně účinek, dopad a plodnost jeho slova, které se rodí do světa skrze naši vytrvalou modlitbu. Naše kněžství. Nestačí jen geograficky jít, kamkoli jde (srv. Zj 14,4), to také. Náš životní styl a rytmus života se připodobňuje jeho přítomnosti, přicházení do našeho času a vycházení do jeho dovršení (srv. 1Jan 2,6).
Ježíš se pro nás stává pastýřem sdílením lásky, více skutky než slovy, oboustranně. V duchu známého Ignácova axiomatu: „Milující dává a sdílí milovanému to, co má, nebo z toho, co má nebo může; a stejně obráceně milovaný milujícímu.“ (DC 231) Žijeme spolu v těsné domácnosti, kdy mu dovolím, aby mi mluvil do všech věcí.
Definitivně se Ježíš se pro nás stává pastýřem, když od nikoho jiného neočekáváme to, co můžeme očekávat jen od něj. Dar věčného života a hluboké přesvědčení, že jsme v jeho rukou a že od ní nás nikdo nikdy nemůže odvést. Ruka Ježíše je ruka, která nás dotýká, aby nás uzdravila; ruka, která nás zvedá, když upadneme; ruka, která nás přitahuje k sobě, když, jako Petr, se topíme (srv. Mt 14,31); ruka, která nám nabízí chléb života; ruka, která se nám představuje se znaky utrpení, aby nám dala život (srv. Lk 24,39; Jan 20,20.27); ruka, která nás žehná (srv. Lk 24,50), natažená k nám, aby nás pohladila a potěšila. V těchto útěchách, jež přemáhají naše neútěchy, se konkretizuje naše velmi osobní zkušenost toho, co znamená být vložen do náruče nebeského Otce. „Já a Otec jsme jedno“ jsou vrcholem. A zde je naše místo, jímž i my s ním vstupujeme a vystupujeme k Otci. Tato slova byla pro Židy šokující, ale jsou základem naší víry jako následovníků tohoto Boha, který se stal člověkem v Ježíši z Nazareta, našem pastýři.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 3. neděli velikonoční
Kázání k poslechu zde.
Trojí proroctví
Závěr knihy poodhaluje její účel. Pokud však autor po tomto závěru cítí potřebu přidat ještě jednu kapitolu vyprávění, která je v souladu s předchozími událostmi, musí být důvody pro takové rozšíření rozhodné a významné. U čtvrtého evangelia, jež skončilo kapitolou 20 (čtenou minulou neděli), se tomu tak stalo. Tento úryvek při liturgii dnes čteme. Je stručný, ale bohatý na události. Proč? Je těžké nám s jistotou odpovědět, ale můžeme alespoň naznačit jednu z možných hypotéz. Autor nebo redaktoři považovali za nutné spojit apoštola, „toho, kterého Ježíš miloval“ (srv. Jan 13,23; 19,26; 20,2; 21,7.20.23), s Šimonem, apoštolem, s tím, kterému již při prvním setkání dal Ježíš jméno Petr, s tím, kdo je mezi nimi pevný jako skála (srv. Jan 1,42). V každém případě je tato dodatečná kapitola výjimečná. Neslibuje příběhy o mimořádných nebo nadpřirozených událostech týkajících se zmrtvýchvstalého Ježíše. Ukazuje na jeho diskrétní, utajenou, věrnou a trpělivou přítomnost uprostřed nás.
Tato skrytá, diskrétní manifestace Zmrtvýchvstalého se odehrává na březích Galilejského jezera. Podle synoptiků zde došlo k povolání prvních dvou dvojic bratrů: Petra a Ondřeje, Jakuba a Jana, rybářů spojovaných v malém podnikání (srv. Mk 1,16–20) a příbuzné. Po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše se učedníci vrátili do Galileje, ke svému běžnému životu složenému z práce, společného života, víry a očekávání. Žádný z těchto prvků by neměl chybět žádnému společenství. Nejčastěji však je opomíjeno očekávání Pánova příchodu ve slávě. A tu, v jednom z těch docela obyčejných dnů, se Petr chopí iniciativy a říká ostatním: „Půjdu lovit ryby.“ Ostatních šest mu odpoví: „I my půjdeme s tebou.“ Příběh nám chce říct mnohem víc, než se na první pohled zdá. Vidíme pár učedníků, snad jich není ani těch jedenáct. Zcela chybějí ženy, jež představují malou Ježíšovu komunitu. Nepřehlédnutelný je ovšem Petr. Je paradox: jde na lov, který se ukáže v jiném smyslu. Není především lovem ryb. A celou atmosféru dokresluje ochota ostatních šesti jej následovat v jeho iniciativě. Nacházíme zde základní rysy zdravého křesťanského společenství. Je společenstvím, k němuž Ježíš mluví, protože je přítomen jako ten, kdo přijde ve slávě.
„Ale tu noc nic nechytili“: neúspěšný lov, práce a námaha bez výsledku. Naznačuje tento neúspěšný výsledek něco více? Myslím, že ano: totiž Petr se může vrhnout do aktivit, podnítit druhé, být plný popudů. Bez slova, rozkazu, pokynu Pána zůstane úlovek neúrodný, poslání bez ovoce. Avšak po neúspěších, podobně jako ono ráno na pobřeží, kde stojí muž, jehož identitu učedníci neznají, se jim otevírají oči. Všimněme si, jak k tomu dochází. Nepoznávají ho. Ostatně chybí k tomu podmínky: je stále šero. Není tak blízko, ani nezáří žádným výrazným znamením, ani nepromluvil, aby ho mohli poznat podle hlasu. A On? Prolomí ticho a osloví je otázkou: „Drahé děti, nemáte něco k jídlu?“ Tato otázka, kterou slyšeli mnohokrát od žebráka na cestě nebo u dveří domu. Ano, otázka žebráka, který žádá něco k jídlu, aby se uživil. Učedníci ji pravděpodobně často slyšeli na cestách Palestiny. Nyní ji slyší při úsvitu a budou ji slyšet i ve všech dějinách. Jejich odpověď je stručná: „Ne.“ Není-li rybolov úspěšný, není nic, co by mohli nabídnout. Nemají čím nasytit hlad světa.
Ale ten muž pokračuje: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a naleznete.“ Oni tak činí. Jistě překvapení, rybáři profesně zdatní. Síť se naplní tolika rybami, že je těžké ji vytáhnout na břeh. Hojný, mimořádný úlovek. Vzbuzuje úžas u všech. V tom údivu však někdo rozpoznává něco víc a jiného: je to ten učedník, kterého Ježíš miloval, jenž prožil jedinečnou blízkost s Ježíšem. Přece měl položenou hlavu na jeho srdci při poslední večeři (srv. Jan 13,25). Láska, kterou doslova saje, ho proměňuje, stává se duchovní, dotknutý Srdcem, proto má pronikavé oko, schopné vidět srdcem, nejen očima. Proto může zakřičet: „Je to Pán!“ (Ὁ κύριος ἐστιν). Buďme pozorní, komu to říká: Petrovi, ukazujíc na toho muže na břehu a odhalujíc mu to, co nebyl schopen vidět sám. Nepotřebují naše křesťanská společenství více vidoucích? Máme mnoho Petrů, kteří obětavě a poctivě pracují. Kdo z nich je ochoten skočit do vody?
Nemá smysl to zamlčovat: ve čtvrtém evangeliu je mezi milovaným učedníkem a Petrem skutečná svatá konkurence, nikoli závistivá, protože oba učedníci jsou odlišní a jejich vztah s Ježíšem je odlišný. Dříči a vidoucí. Při poslední večeři je Petr až druhý v pořadí za tímto milovaným učedníkem u Ježíše. Jen spočívající na jeho Srdci obstojí při otázce, na kterou se musí zeptat: „Kdo je ten zrádce?“ (srv. Jan 13,24–25). A milovaný učedník, obdržev od Ježíše odpověď, nic Petrovi neříká (srv. Jan 13,26). Podobně při úsvitu zmrtvýchvstání. Po slovech Marie Magdalské oba utíkají k hrobu, ale ten první přijde dřív (srv. Jan 20,3–4). Ne proto, že je mladší, ale protože je milován. Petr vstoupí do hrobu (srv. Jan 20,5–7). Ale je zařazen mezi ty, kteří „ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“ (Jan 20,9). Spočívající na Srdci „uvidí a uvěří“ (Jan 20,8). Milovaný je napřed v rozpoznávání, poznání, víře. Přesto uznává, že v řádu společenství je Petr prvním podle vůle Ježíše!
A co je mimo jejich obzor? Již zapálený oheň s rybami na něm a chlebem. Proč je Ježíš žádá, aby přinesli trochu ryb? I dříč v církvi nemůže zapomínat na to, kdo připravuje hostinu. Nezapomínejme na hostinu pro ty, kdo vstanou z mrtvých. Jen zmrtvýchvstalý takto slouží u stolu, připravuje jídlo a rozdává je. Dříč Petr mezitím dělá, co může, aby ryby vyložil; musí být ostražitý. Dávat pozor. Síť nesmí být tak napjatá, aby praskla. To je jeho práce pro jednotu společenství: má za úkol zachovat neporušený, bez trhlin, šat Ježíše, jehož „suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů, tkanina byla shora dolů.“ Proto si vojáci řekli: „Netrhejme ji!“ (srv. Jan 19,23–24); je to jeho úkol, aby svěřené poslání nezpůsobilo trhliny v komunitě věřících. Ale je zde něco více, co očekáváme, než je život v pokojných časech. Je zde připravovaná hostina: „Pojďte a jezte!“ říká Ježíš, a nikdo neodpovídá, protože stačí se na něj podívat, stačí pocítit jeho přítomnost, stačí vidět jeho styl při lámaní chleba a podávání jídla, aby bylo jasno, kdo je to. Je třeba také nezapomenout, že když je tato kapitola psána, Ježíš je již označován termínem ryba (ἰχθύς), což je v řečtině anagram pěti slov: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel, v originále Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ.
A jak žije křesťanské společenství to očekávání na Ježíšův druhý příchod ve slávě? Zde můžeme hledat stěžejní důvod dodatku. Odhaluje se v rozhovoru Ježíše s Šimonem Petrem: „Miluješ mě?“ „Mám tě rád.“ Podruhé stejně. A potřetí se mění Petrova odpověď. „Miluješ mě více?“ „Miluji.“ Petr dozrává od „mám rád“ k onomu „miluji“, dodejme: „Jako ty, Pane, miluješ.“ Použití řeckých sloves v tomto dialogu je dobře známé: miluješ mě více (ἀγαπᾷς με πλέον τούτων) a mám tě rád (φιλῶ σε). Ježíši stačí Petrova lidská podoba lásky, ale přijde den – říká mu to hned po tom –, kdy Petr bude umět žít lásku, agápe, jakou měl Kristus: „lásku až do krajnosti“ (εἰς τέλος, Jan 13,1) k těm, kteří zůstali ve světě. Jedná se o hodinu, kdy z tohoto světa přešel k Otci. Protože tuto lásku dostal, tuto lásku rozdává svým ovečkám. V tom máme Krista následovat – v lásce do krajnosti, která otevírá cestu k Otci, k Boží slávě.
Ježíš Petrovi nepřipomíná jeho hřích zrady a strachu, ale odhaluje mu, co ho čeká. Stojíme před dvojím proroctvím: proroctvím o mučednictví, které ho čeká, o způsobu smrti, který ho postihne při jeho ukřižování a prolévání krve k Boží slávě; ale také o způsobu „smrti“ denního života v jeho službě, kdy bude muset mnohokrát ustoupit rozhodnutím, jež by sám nechtěl. Tradice hovoří o krvavém i o bílém mučednictví. Je zde však nastíněno i třetí proroctví. Je spojené s Janem. Ve společenství církve jsou i ti, kteří nezemřou, ale zůstanou, dokud nepřijde ve své slávě. Jak vyložit tato slova: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom?“ Mohu se odvážit modlitby, která vytrvale prosí, aby se tato Ježíšova vůle naplnila i na mně osobně. Ponech mě, Pane, při životě v tomto mém bílém mučednictví, kdy všemu umírám, abys mě našel při svém příchodu, že čekám, bdím a těším se, že uvidím tvou jasnou tvář. Amen.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli velikonoční
Kázání k poslechu zde.
Zamiloval si nás
Závěrečná kapitola Janova evangelia (Jan 20; Jan 21 je pozdější dodatek) by měla být přečtena celá, abychom mohli hlouběji porozumět prvnímu dni týdne, třetímu dni po smrti Ježíše, která se odehrála v pátek (šestý den) 4. dubna roku 30 našeho letopočtu. Zmínka, že to byl první den, rytmizuje celé vyprávění: nacházíme ji na začátku vyprávění o zjevení Marii Magdaléně (Jan 20,1), na začátku vyprávění o zjevení učedníkům (Jan 20,19) a poté je implicitně obsažena ve výrazu osm dní poté (Jan 20,26).
První den týdne je dnem vzkříšení Pána, ale je také dnem, kdy se Vzkříšený zjevuje mezi svými: je to den Páně (ἐν τῇ κυριακῇ ἡμέρᾳ /Zj 1,10/), den rozhodujícího zásahu Boha, který vzkříšením Ježíše zvítězil nad smrtí. Z Nového zákona víme také, že právě první den týdne (Sk 20,7; 1Kor 16,2) je tím, který si křesťané zvolili, aby byli “na stejném místě” (ἐπὶ τὸ αὐτὸ: Sk 1,15; 2,1.44.47; 1Kor 11,20; 14,23), aby se sešli jako společenství bratrů a sester, kteří zažívají příchod Vzkříšeného mezi ně. „Zakrátko mě už nespatříte a opět zakrátko mě uvidíte,“ (Jan 16,16; 14,18) a věrný svému slovu přichází a stojí uprostřed. Ježíš je viděn učedníky uprostřed nich, v centru jejich shromáždění, jako ten, který vytváří a dává jednotu. Ten říká: „Potáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,32) Křesťanská komunita má své těžiště pouze v Ježíši vzkříšeném. Proč? Všichni mohou k němu vzhlížet. (Jan 19,37; Zach 12,10)
Zde nacházíme plný význam jeho slov. Je Pán, Kyrios, Vzkříšený. Říká: „Šalom alejchem.“ Během liturgie slyšíme: „Pokoj vám!“ Těm, kdo se bojí pronásledování, se Ježíš ukazuje jako pronásledovaný, který zůstal věrný a který, vítěz nad smrtí díky své věrné a plné lásce, může přijít mezi ně, přinášející pokoj, stabilitu a sílu.
Ježíš je chce poslat. Aby byli schopni této mise, musí být ještě předtím obnoveni. Nejen to. Musí být znovuzrozeni. Ponořeni do Ducha Svatého, Ducha jako nového dechu do srdce z masa (Ez 36,26). Nové stvoření (Iz 43,18–19)! Tehdy Ježíš, vzkříšený, na ně dechne svůj dech, Ducha Svatého, a ten se vylévá na celé společenství církve. Pokud je tento svatý dech životním dechem Ježíše a vdechnut učedníkům, stává se naším životním dechem. Nebojme se říci: spolu dýcháme. Duch je nazýván „neoddělitelným společníkem Krista“ (Bazil Veliký). Stává se naším společníkem, neoddělitelným přítelem pro každého z nás. Je přítomný. V každém služebníku připomíná slova Ježíše (Jan 14,26). Můžeme svědčit: On je Pán (1Kor 12,3).
Všimněme si nenápadného slovíčka jako. „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) Slovo „jako“ není jen srovnáním, vyjadřuje roli, funkci, postavení, stav. Klade nám do naší identity nového člověka vlastnosti, jež před nás staví jeho životní příklad. Spojuje nás s ním.
Kdo může říci: „Viděli jsme Pána!“ setká se i v sobě se svým „Tomášem“. Je v nás Tomáš se svým: „Pokud neuvidím.“ Každý z nás potřebuje osm dnů dozrávání, i když žijeme v osmém dnu. Stále zůstávají zavřená vrata, navzdory darům Ducha Svatého. Bez mystických darů, dokonalostí, jež v nás Duch Svatý utváří jako prvotiny věčné slávy, zůstaneme zavřeni, ovládáni strachem. Jak je poznáme? Niternými svědky správnosti našeho směřování k dovršení jsou: „Láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota.“ (Gal 5,22–23 Vulg.) Zde se načrtává cesta k pravé víře. Po cestě k pravé víře kráčíme s děkovnou písní o milosrdenství Páně. Kdo vytrvale volá po odpuštění hříchů a odpouští, sílí v něm obraz Boha s trpělivostí, který nás vždy miluje, i když si to nezasloužíme a váháme v jeho víře. Čas osmého dne je časem milosrdenství. Proč? Zamiloval si nás.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k Vigilii hodu božího velikonočního
Kázání k poslechu zde.
Nedejme ztěžknout našim očím, „až to začne“
V prvních dvou dnech tohoto velikonočního tridua jsme sledovali Ježíše v jeho smrti a pohřbu. Na třetí den ho následujeme při jeho vzkříšení, protože ten, kdo skutečně zemřel, vstal z mrtvých a je „Žijící“: ne jen tak někdo, kdo žije, ale Žijící (ὁ ζῶν), tedy náš Pán, Bůh v Ježíši Kristu.
Noční bdění – vigilii, jež nám církev umožňuje prožít, nám dává možnost projít celé dějiny spásy, od stvoření člověka až po Boha, jenž se stal člověkem, v Ježíši Kristu.
Stvořitel chtěl být tvorem mezi tvory, člověkem mezi námi lidmi. Chtěl být tělem, aby nám mohl říci – v jazyce, kterému rozumíme – že nás miluje, a miluje nás láskou, kterou můžeme sdílet s druhými. Právě proto se Bůh rozhodl přijmout tělo od ženy, Marie; chtěl být tělem v Ježíši, svém Synu, který byl zplozen skrze Ducha Svatého; chtěl být rukama, které se dotýkaly, utěšovaly, léčily a uzdravovaly; chtěl být očima, které uměly rozlišovat a upřeně se dívaly; chtěl být ústy, které mluvily naším jazykem a komunikovaly s námi… Tělo, které nám zcela daroval, je život radikálně zaměřený na konání dobra (Mk 7,37; Sk 10,38), a právě z této jeho pro-existence nám nezanechal jen své slovo, jeho poselství, ale také své Tělo a svou Krev, v nevyčerpatelném eucharistickém znamení, které slavíme jako oznámení jeho smrti a vzkříšení (Lk 22,19–20).
Proto, jako vyvrcholení celého naslouchání svatým Písmům, je poslušnost. Podle Lukáše se nacházíme v „první den týdne“, den po sobotě. To je den Pána, který se konečně zjevil. Ráno, při svítání, přicházejí ty ženy, Ježíšovy učednice, které s ním přišly do Jeruzaléma z Galileje (Lk 8,1–3; 23,49), ty ženy, které byly svědky jeho smrti a pohřbu v pátek večer (Lk 23,55). Přichází k Ježíšovu hrobu s vonnými oleji, které připravily. Po jeho smrti, která nastala ve tři odpoledne, zbýval jen čas na položení jeho těla do hrobu, nikoli však ho náležitě pohřbít, na provedení obřadů pomazání, protože se blížil západ slunce, začátek soboty (Lk 23,56).
Ale hle, ženy učednice, které přišly vykonat rituální pomazání těla svého mistra (rabbi) a proroka, jehož sledovaly s věrnou láskou, nacházejí hrob otevřený. Kámen, který hrob uzavíral, byl odvalen a tělo Ježíše již není: hrob je prázdný! Ženy jsou v aporii (ἐν τῷ ἀπορεῖσθαι = byly stran toho zmateny, nad tím byly bezradné; aporie = ne-cesta, neprůchodnost, slepá ulička) – říká Lukáš – zmatené, nejisté, překvapené a frustrované: tělo toho, koho viděly a následovaly, to, které přišly pomazat a obejmout naposledy, už není. Nepřítomnost, znepokojující prázdnota! Kde hledat Ježíše? Kde ho najít? Kdo může učednice vyvést z této aporie? Nikdo a nic. Jen zjevení od Boha, jen jeho slovo může dát smysl a význam tomu prázdnému hrobu. Lidsky existuje pouze možnost spekulovat: Odnesli ho? Nebyl opravdu mrtvý a utekl? Je to podvod ze strany učedníků? Ti, kdo ho zabili, nechtějí, aby byla jeho hrobka místem, kde by bylo možné uctívat jeho tělo?
Ale v té aporii se objevují „dva muži v jasném oděvu“, tak jak tomu bylo při Ježíšově proměnění, dva zářiví muži, poslové z nebe, andělé (Lk 24,23), kteří nesou slovo: podobně jako na hoře Proměnění tito dva hovoří s Ježíšem, (Lk 9,30–31), zde pak k ženám učednicím. Dva muži, kteří, pro každého, kdo zná biblický jazyk, jsou Mojžíš a Eliáš, Zákon a Proroci, ti, kdo zjevují Boží slovo ve staré smlouvě. I v hodině Ježíšova nanebevstoupení, popisované Lukášem v Skutcích apoštolů, tito „dva muži v bílém rouchu“ (Sk 1,10) zjeví tajemství přítomnosti Ježíše po pravici Boha (Sk 1,11). Učednice Ježíšovy, když vidí dva muže, „jsou přemoženy strachem“ z úžasné přítomnosti Boha „a sklopí tvář k zemi“. Nejsou připraveny „zvednout hlavu“, jak Ježíš nás vybízí, „až to začne“, až nastane den Páně. (Lk 21,28) Cítí, jak jim oči těžknou, skloněné k zemi.
Pak promlouvají Mojžíš a Eliáš: „Proč hledáte mezi mrtvými toho, kdo je Žijící? Není tady, vstal z mrtvých!“ Hledání žen bylo hledáním Ježíšova těla, touhou vykonat čin, který by prostřednictvím pomazání a vonných olejů zabránil rozkladu jeho těla, ale Ježíš nemá být hledán mezi mrtvými, protože je Žijící, kterého je třeba hledat u živého Boha, jeho Otce! Poslové z nebe předávají ženám, které jsou vystrašené, oslnivé zjevení jako blesk. Nejprve kladou otázku, která zní jako výtka, otázku, kterou je třeba slyšet znovu a znovu: „Proč hledáte mezi mrtvými toho, kdo je Žijící?“ Učednice hledají Ježíše, ale po špatných cestách. Pokud je Bůh, kterého Ježíš hlásá, „Bohem živých, ne mrtvých“ (Lk 20,38), pak i Ježíš má být hledán mezi živými, až objevíme, že on je Žijící. Na začátku svého evangelia Lukáš již ukázal na tento pomýlený způsob hledání Ježíše, a to hledání Marie a Josefa. Když při návratu z Jeruzaléma do Galileje ve své karavaně nenašli dvanáctiletého Ježíše, dali se do hledání (Lk 2,43–45). Když ho nalezli v chrámu (Lk 2,46-48), cítili se od něj skoro pokáráni: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Ano, Ježíš má být nalezen u Otce, Boha živých!
Následuje další oznámení: „Není tady, vstal z mrtvých!“, velikonoční oznámení par excellence, vyznání křesťanské víry. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Byl vzkříšen Otcem. Byl vzkříšen mocí Ducha Svatého (srv. Sk 2,32; 3,15; Řím 1,4). Nakonec tady je třetí zjevení od dvou poselství: „Pamatujte, jak vám mluvil, když byl ještě v Galileji.“ Ženy jsou tedy vyzvány, aby si vzpomněly na ta prorocká slova, která zněla pro učedníky těžko pochopitelně, i když je Ježíš opakoval čtyřikrát s drobnými obměnami: „Je třeba, aby Syn člověka byl vydán do rukou hříšníků, byl ukřižován a třetí den vstal“ (srv. Lk 9,22.44; analogicky Lk 9,44; 17,25; 18,31–33). V druhém oznámení dokonce upřesnil: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov.“ (Lk 9,44)
Tato nutnost Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení byla zjevena jeho učedníkům, ale všichni na tato slova zapomněli: ti, kteří utekli, opustili Ježíše, ženy učednice a také Petr, stejně tak v nevěře. Jakmile si však ženy vzpomenou na Ježíšova slova, víra se v nich okamžitě znovu rodí a činí z nich apoštoly – poslané, pověřené. Posílá je Ježíš, Ježíše skrze ně mluví. Nebo se snad posíláme sami? Tak, opustivše hrob, jdou oznámit zprávu Jedenácti a všem ostatním. Aporie a nepochopení byly překonány a nyní velikonoční víra obývá tyto ženy, první svědkyně Ježíšova vzkříšení, které evangelista jmenuje: „Marie Magdaléna, Jana a Maria, matka Jakuba“, spolu s dalšími ženami s nimi. Později, v následující době apoštolské tradice, již nebudou zmíněny jako svědkyně vzkříšení, přesto všechna evangelia potvrzují tuto pravdu: prvními věřícími ve vzkříšení a prvními zvěstovateli byly ženy učednice Ježíše. Papež František oživil tento pohled, když nazval Marii Magdalskou apoštolkou apoštolů (apostola apostolorum).
Apoštolům tato „slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim.“ Doslova blábol (λῆρος = neuvěřitelný příběh, delirium, pomatenost). Proto v nich nebyla plodná. Zůstaly v této fázi neplodní. Nicméně Petr, povzbuzen tímto oznámením, běží k hrobu a zjišťuje, že hrob je prázdný a plátna leží na zemi. Tento pohled ho nechává v úžasu a nejistotě: nestačí vidět prázdný hrob, nestačí hledat vysvětlení, ale je třeba, aby sám Pán zvedl závoj, aby odhalil smysl toho, co se zdá být záhadou. Skutečně to bude Ježíš vzkříšený, kdo půjde hledat Petra, který, když ho uvidí a potká, svědčí spolu s ženami učednicemi a všemi ostatními: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi!“ (Lk 24,35)
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke Květné neděli
Kázání k poslechu zde.
Odpuštění v hodině temnoty
Pro Lukáše jsou pašije hodinou pokušení ďáblem. Extrémních útoků z jeho strany. Na koho útočí? Na Ježíše, na učedníky, a tedy i na církev. Ježíš ji umí překonat modlitbou. A Petrovi a ostatním Jedenácti, tedy i nám, církvi, se to nedaří. I při pokušení, v hodině temnoty, Ježíš odpouští. Učíme se dívat na trpícího Krista a od kontemplace je již cesta pokání, obrácení k odpuštění. Ani při pokušení nesmíme opomíjet odpuštění. Ježíš jej nabízí i v tuto hodinu temnoty.
Pašije, vyprávění o Ježíšově umučení, se více méně shodují. V Lukášově vyprávění, které letos připadá na liturgii Květné neděle cyklu C, jsou zaznamenány epizody, které v ostatních evangeliích chybí, a výmluvné detaily, které nám pomáhají představit Krista trpícího (Christus patiens) s charakteristikami, které chce třetí evangelista pro čtenáře svého díla zdůraznit.
Při slavení velikonoční večeře Ježíš učí Dvanáct, jak být „služebníkem“; prorokuje velká pokušení ze strany satana vůči společenství, od něhož bude odtržen; zároveň ujišťuje Šimona o modlitbě za něj a za jeho kolísající víru a svěřuje mu poslání utvrzovat své bratry. V agónii v Getsemanech je Ježíš napaden velkou úzkostí, až se potí krví z onoho napětí – ve strachu tváří v tvář smrti. Na pomoc mu však přichází anděl, Boží posel, který se zjevuje jako znamení spásného výkladu tohoto utrpení. Během procesu před římským prokurátorem Pilátem je Ježíš třikrát prohlášen za nevinného a hned poté se setkává s králem Herodem, před nímž naprosto mlčí. Učednice se s Ježíšem setkávají na cestě na Golgotu a dostávají od něj slovo. Nakonec na kříži svými posledními krátkými slovy Ježíš odpouští zločinci vedle sebe a odevzdává svůj dech, svého ducha, do rukou Otce. Všimněme si těch prvků, které jsou jen u Lukáše.
Pro Lukáše jsou pašije především hodinou pokušení, která napadá Ježíše, napadá učedníky, a tedy i církev. Co je jejich smyslem? „Aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ (Lk 2,34–35)
Pro Lukáše je hodina umučení také „určeným časem“ (Lk 4,13), v němž se k němu ďábel vrátí, aby ho pokoušel. Na poušti ho nepřemohl (Lk 4,1–12), ale nyní se vrací tím, že Ježíšovým pronásledovatelům vkládá do úst jeho vlastní slova: „Jsi-li Kristus, zachraň se…“ A jeho recept? Intenzivnější modlitba o naplnění záměrů Božích!
Jestliže Ježíš překonává každé pokušení, jeho učedníci to nedokáží, včetně Petra. Jidáš zradí, ostatní se dohadují. A přichází i Petrův pád. Modlitba vede Ježíše k tomu, aby pokušení přemohl. V čem spočívá vítězství modlitby? Opakovaná modlitba nám odhaluje smysl smrti a odevzdává do náruče Otce. Navíc dostáváme ku pomoci andělského tlumočníka: „Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho.“ (Lk 22,43)
A zvláštní důraz je kladený na odpuštění, které Ježíš umí dát i v této hodině nazvané hodinou temnoty. Okamžitě se dotkne krvácejícího ucha a uzdraví ho gestem, které je mnohem víc než prohlášením o odpuštění. Pozoruhodná je také jedinečná Lukášova poznámka o pohledu, který Ježíš věnuje Petrovi po jeho trojím zapření. Kohout zakokrhá, Ježíš se otáčí a vyhledá Petra svým milosrdným pohledem a přiměje ho k lítostivému pláči, k hořkému pláči, který pramení z uvědomění, že nedokázal stát pevně jako skála, tak pevně, jak by to od něj vyžadovalo jeho povolání. Na kříži neomlouvá zločince, ale odsuzuje jejich nevědomost, to, že nevědí, co dělají, ani to, co říkají proti němu a proti Otci, který ho poslal a prohlásil za vyvoleného a milovaného Syna.
Lukáš nám těmito specifickými rysy zprostředkovává ikonu Krista trpícího (Christus patiens). Dává vidět (theoria) a přivádí k rozhodnutí (praxis). A kde je naše místo pod křížem? Možná na místě pohanského setníka: Rozpoznává Boží slávu v této události, která dala smrt „spravedlivému člověku“, bez hříchu jako Božímu Synu (Mdr 1,16–2,20). Vítá ve svém srdci spásu tam, kde ji zástupy nechtějí vidět.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 5. neděli postní
Kázání k poslechu zde.
Přijímat Boží řešení
Ježíš, který má volit mezi trestem za porušení Zákona a milosrdenstvím, volí milosrdenství, aniž by odporoval Zákonu. To je Boží řešení. Bůh vždy řešení má připravené. Musíme být předem ochotni jej přijmout. A když nám svěřený Nový zákon nejde dodržet ani naplnit? Bohu „zbývá“ jen milosrdenství, když o něj žádáme. U Ježíše není odsouzení, jen milosrdenství, jsme na nejradostnější životní cestě, jíž je milosrdenství. Máme-li snad pochybnosti, přichází do nich vyprávění o vrcholu milosrdenství: příběh o setkání Ježíše s ženou přistiženou při cizoložství. Je natolik „skandální“, že jej téměř církevní otcové nekomentují, dokonce byla tendence jej z rukopisů, jež se pořizovaly, vyřadit.
Samozřejmě žena přistižená při cizoložství se dostane do spárů zákoníků a farizeů. Chtějí Ježíše vyzkoušet. Dnes by jej proprali v médiích a zorganizovali mediální lynč. Zneužitá žena je zneužita znovu. Nejde jim o zahojení ran, nýbrž o vlastní vítězství. O důvodech a okolnostech, které tomu předcházely, se mlčí. Je zde však ještě jiné velké zamlčování. Co s pachatelem a obětí? Jak pomoci vyjít ze špatného manželského nastavení a nedosycení v manželství? Celá scéna nejen na veřejnosti, ale před veřejností necílí k pomoci, ale hloubí příkopy a ohýbá realitu. Optika mediálních výstupů je totiž zcela odlišná. Hájí se a ospravedlňuje sebe rafinovanými argumenty. Věc je přece jasná: je třeba kamenovat účelově. Podle Zákona by měli být vydáni na smrt oba! (srv. Lv 20,10 a Dt 22,22–24) Již zákoníci používají stejnou techniku manipulace: určí viníka, trest i exekuci. Boží řešení jsou jiná. Ale i my nezřídka stojíme v mediální džungli před otázkou: „Co říkáš ty?“ Smysl tázání je zlolajný: Má ho nachytat při rozporu? Jestliže Ježíš nepotvrdí odsouzení a neschválí popravu, může být obviněn z přestoupení Božího zákona; jestliže naopak rozhoduje ve prospěch Zákona, proč tedy přijímá hříšníky a jí s nimi (Mk 2,15–16; Lk 15,1–2)?
Zastavme se u této scény. Přivedli k Ježíši ženu, aby ji odsoudil. Stojí zde žena, která upadla do nemilosti. Není tu prostor pro úvahy o jejím příběhu. Dopustila se hříchu cizoložství, je cizoložnicí. Je definovaná svým hříchem. Ježíš se však sklání a píše na zem: tímto způsobem se sklání před ženou, která stojí před ním! A to vše beze slova, ve velkém tichu. Dříve než vstoupíme do diskuzí na sítích, měli bychom se sklonit před těmi, které neznáme?
Co však Ježíšovo gesto znamená? Píše snad hříchy ženiných žalobců, jak se domníval Jeroným? Často jeho odpověď zaznívá v promluvách. Nebo je to jinak? Píše snad biblické věty, jak se domnívají někteří exegeté? Nebo si prostě dává čas na hledání věrné odpovědi na Boží vůli? Není snadné toto gesto interpretovat. Co když je jeho gesto protiakcí se silným symbolickým nábojem? Na jedné straně patříme na zákoníky a farizeje, kteří připomínají Zákon vytesaný na kamenných deskách, na druhé straně zahlédneme Ježíše, který nám psaním na zem říká: Vy, synové a dcery Adamovy, jste pozemští (srv. Gn 2,7). Naznačuje, že Zákon musí být vepsán do našeho srdce, do našeho života poznamenaného křehkostí a hříchem. Není náhodou, že Ježíš píše „prstem“, stejně jako byl Mojžíšův Zákon napsán do kamene „prstem Božím“ (Ex 31,18; Dt 9,10). A povšimněme si ještě jedné podobnosti: Mojžíšův Zákon byl přepsán po modloslužebné nevěře zlatého telete a porušení smlouvy (srv. Ex 34,28), tak i nečisté srdce přepisuje zákon psaný Duchem do srdce v epoše Nového zákona. Copak nevidíme denně sebevědomé „spravedlivé“ kamenovat? Stačí si otevřít diskusní fóra tzv. katolických či křesťanských projektů na internetu. Přicházíme s Božím řešením?
Při každém setkání Ježíše s hříchem se děje to, co ukázal dnešní úryvek. K čemu došlo při střetnutí Ježíšovy svatosti a hříchu této ženy? Slovy Augustina „zůstali jen dva, bída a milosrdenství“ a Ježíšova svatost zničila hřích. Stále se oháníme rozlišováním, aniž bychom uváděli v život podstatu jeho ovoce: Umět rozeznat vůli Boha, který nechce, aby byl hříšník odsouzen, ale nabízí milosrdenství, aby se obrátil a žil. Přijímáme Boží řešení?
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 4. neděli postní
Kázání k poslechu zde.
Od syna k bratru
Je to vskutku podobenství o zmařené lásce otce, který miloval až do konce, úplně, bezdůvodně a který se místo toho zdánlivě jevil jako otec-vládce. Co se děje v srdci, promítáme do druhých. A jaký plod si můžeme odnést? Možná úkol pro staršího bratra. Přestat si myslet a říkat před Bohem Otcem: „To je tvůj syn“, ale: „to je můj bratr“. Je to úkol, který nás všechny čeká každý den. Bůh, Otec, nás prosí, abychom své projekce změnili a měli účast na jeho radostech. V postní době se nemáme trestat svými skutky pokání, svými skutky pokání odstraňujeme trám z našich očí. Určitě, půst, bohoslužba, oběti do doby postní patří. Ale samy nás neobrátí, nebudeme-li mít pohled božského srdce. (1Jan 4,8.16; Oz 6,6).
Co táhlo celníky, hříšníky, ztracence k Ježíši a proč ti samí před kněžími a horlivými věřícími utíkali? Láska se vycítí, stejně tak i odsuzující a pohrdající postoj srdce. Jak dlouho musíme dlít u Ježíšova srdce, abychom si osvojili jeho pohled, plný uzdravujícího soucitu. Služebník Kristova velekněžského srdce uslyší stejné výčitky: „On přijímá hříšníky, a dokonce s nimi jí!“ Radikalita na Ježíšův způsob působí jako sůl na rány sebestřednosti a povýšenosti. Jak jim asi zazní podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a nikdy neztracených synů Otce, který vždy čeká na návrat.
V rodině dvou synů a otce chybí matka. Synové se zdají být tak rozdílní, ve skutečnosti však oba spojuje jedno: otce vlastně neznají a pěstují v sobě odpor vůči němu. Nikdy s ním zřejmě nepromluvili tváří v tvář. Živili své představy a projekce. Veškeré spory mají jedno společné: neochota poznat Otcovy záměry, což vede k nejdříve k babylónskému pomatení jazyků, k nenávisti a touze zabíjet. Ztrácíme svobodu tvořit radostně před Bohem jeho dílo. Svobodu si vysvětlujeme po svém. A Otec? Nechává nás svobodné tváří v tvář zlu, které chceme páchat, nezastavuje nás, ale mlčí a nechává nás odvrátit se od sebe. Proč? Protože Bůh respektuje naši autonomii a svobodu. Dal nám vzdělání prostřednictvím Zákona a Proroků, ale pak nám ponechává svobodu, abychom se rozhodli, jak chceme.
Jak k tomu došlo? Otec rozdělil mezi dva syny dědictví. V českém textu je výraz majetek. V originále se hovoří, že rozdělil mezi ně svůj život (αὐτοῖς τὸν βίον). A úcta ke svobodě mladšího přivádí otce k bolesti, kdy rodí svého syna podruhé. Jeho nové stvoření syna stojí na jeho čerstvě nacházené svobodě. Syn tedy nakonec odchází z domu, v němž se cítil jako ve vězení, pryč od pohledu otce, kterého pociťoval jako špeha, pryč z prostoru, který musel sdílet s otcem a starším bratrem a kde se necítil být sám sebou. Nemám zde prostor. Nevyhovuje mi to. Nemohu se rozvíjet. Slyšíme to často nejen v rodinách, ale také v mnoha křesťanských společenstvích, mezi řeholníky nebo mezi těmi, kdo v církvi zastávají službu. Kam vede tato cesta nedospělé dospělosti? Na dno. Začíná mít nouzi! Počal mít nedostatek (ἤρξατο ὑστερεῖσθαι). Nastala doba nového počátku (ἄρχω). Prabídného. Nejen že nemá na rohlík, ale nikdo mu ho nepodává. Tak to bývá vždy, když nepotřebujeme druhého, a nakonec ho ztrácíme, druhý zmizí z obzoru, jsme opuštění a bez druhého kráčíme vstříc smrti. Je na úrovni zvířete. Začne i tak uvažovat: Co musím udělat, abych se mohl vrátit, přesvědčil otce a dostal něco k jídlu(!): budu, když ne jinak, sluhou, a tak si zajistím jídlo; lépe doma být sluhou než tady dělat společnost prasatům. V duchu si představuje svůj návrat. Vrací se a snaží se představit si scénu, kterou sehraje před otcem. Tuší jeho hněv, spoléhá, že sehraje divadýlko. Pravé pokání vypadá jinak. Nevede ho totiž láska k otci, ale jen vlastní zájem.
Zde však začíná cesta plná překvapení, neboť syn konečně poznává svého otce jinak, než jak ho znal, když s ním žil. Myslí si, že ho otec bude volat k zodpovědnosti za jeho špatné skutky, a místo toho zjistí, že mu otec běží naproti; myslí si, že se bude muset podrobit trestu a stát se otrokem, a místo toho ho otec oblékne do šatů, jenž patří k důstojnosti syna; myslí si, že bude muset plakat a ponižovat se, a místo toho je to otec, kdo mu připraví hostinu a nechá zabít vykrmené tele; myslí si, že bude muset ležet u otcových nohou jako kajícník, a místo toho ho otec obejme a políbí. Všimněte si, že otec se nestará o to, zda syn projeví opravdové pokání, opravdovou lítost. Nenechá ho promluvit, pevně ho obejme, brání se kajícným a očistným gestům, a tak mu dává najevo své svobodné odpuštění. Přesně jak prorokoval Ozeáš: Bůh nepřestává milovat svůj lid, i když se prostituuje, a jakmile může, obejme ho a vezme zpět (srov. Oz 1,2; 11,8-9). Ano, tento otec byl jiný, než jak ho mladší syn poznal, když zůstal doma a pak utekl daleko: a toto zjištění jako by ho resuscitovalo, postavilo zpátky na nohy, dalo mu možnost nového života ve společenství s ním.
Tady by mohlo podobenství skončit a Ježíšovo učení by bylo úplné: syn konečně poznal pravou tvář otce, tvář milosrdenství, věrné lásky, která nikdy neselhává, lásky bez konce. A přece je tu pokračování: hříšníci jsou první částí podobenství vyzváni, aby poznali pravou tvář Boha, a tak cítili odpuštění, až je přivedlo k obrácení; ale spravedliví, nebo spíše ti, kteří se považují za spravedlivé a dobré, jako nejstarší syn, který věrně zůstal doma, co se s nimi stane? Podobenství obsahuje poučení i pro ně, tedy pro nejstaršího syna. Ten zde vstupuje na scénu jako dobrý, pilný a ochotný chlapec, který se vrací z pole, kde pracoval. Slyší z domu zvuk hudby a tance a diví se, proč tomu tak je; je to sluha, který mu vysvětlí, jak se věci mají: „Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho dostal zpět živého a zdravého.“ Všichni synové se vracejí do domu, kde se jim líbí. Na to se nezmůže na nic jiného než na hněv a přísahá, že se nebude účastnit hostiny, která je k němu tak nespravedlivá.
Zůstane tedy stát venku a je to jeho otec, kdo znovu vychází a dává o sobě vědět i jemu: prosí ho, aby vstoupil a podílel se na radosti svého bratra, který byl v podstatě mrtvý, ale nyní je novým člověkem. Zbytečně, otcova slova ho rozčilují ještě víc: „Jak je to možné,“ pomyslí si, „vždyť musí vládnout spravedlnost! Jeho bratr (či spíše on se obrací k otci a s opovržením říká: Ten tvůj syn…) je pryč, všechno promrhal s přáteli a prostitutkami, užíval si, upadl do obžerství, zatímco doma musel vést statek a hospodářství. A jak je nyní možné oslavovat toho, kdo se vrátil, když ten, kdo věrně zůstal doma, nebyl nikdy oslavován? A tak v jeho srdci jako reakce zaznívá jediné slovo: „To není spravedlivé!“ Je tedy jasné, že i tento nejstarší syn, ačkoli zůstal po otcově boku, ho nikdy nepoznal, nikdy nečetl v jeho srdci, nikdy mu nedůvěřoval a nic se od něj nenaučil: za to soudí a odsuzuje! Zůstal v domě, který se stal pro něj rovněž vězením; zůstal po boku muže, svého otce, kterého nikdy doopravdy nepoznal. Byl to jeho otec, kdo mu to musel odhalit. „Synu, jsi stále se mnou …“).
To je vskutku podobenství o zmařené lásce Otce, který miloval až do konce (Jan 13,1), naprosto, zdarma. A přesto synové v otci viděli jen vládce na základě projekcí, které na něj oba učinili. Tak se to děje vždy, když je Otcem Bůh, na něhož si promítáme své představy; tak se to někdy děje i ve vztazích mezi otci a syny tohoto světa. Jediný rozdíl je v tom, že Boží láska je předvídavá, vždy na místě, nikdy neodporuje, je věrná a milosrdná, ta naše naopak. Ale před námi se ukazuje pravá tvář Otce v příkazu, jenž dává staršímu bratrovi: Už neříkej tento tvůj syn, nauč se říkat tento můj bratr. Je to úkol, který nás všechny čeká, každý den. Tvrdit, že člověk je synem Božím, je snadné a dělají to všichni věřící lidé, protože jim je drahá ortodoxní teologie. Namísto toho je pracnější říci, že člověk je můj bratr, ale právě to je úkol, který nás čeká. Neměň druhé, ale změň se v bratra a sestru. Nebeská hostina se otevírá těmito slovy: „Řekni, že člověk je tvůj bratr, je tvá sestra, jen tak můžeme vstoupit a bavit se spolu na nebeské hostině.“
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 3. neděli postní
Kázání k poslechu zde.
Svatá brána je otevřena, je otevřena brána tvého srdce?
Jubilejní rok otevírá tajemství nezaslouženého. Co si ze strany Boží nezasloužíme, poznáváme v umění Božího jednání s námi. Co vidíme z Boží strany? Čeká způsobem trpělivosti Ježíše – dobrého vinaře. Dnes jsme do tohoto umění zasvěcováni podobenstvím o fíkovníku. Ježíš, Boží Syn, který přišel na vinici, se stal vinařem mezi ostatními vinaři. Vinohrad vskutku miloval a staral se o něj. Za všech okolností jej hájil, přimlouval se za něj, stavěl se mezi vinici a živého Boha. Dělal všechno možné, aby nesla ovoce a udržela se při životě. Právě tím, že stojí uprostřed vinice, říká Bohu: „Nech ji, nech ji v klidu, počkej na její plody; já se zatím postarám o ni, což je moje zodpovědnost!“ Tak je vinice-Izrael a vinice-církev zachována, i když nenese ovoce, v něž Bůh doufal. Proč? Ježíš Mesiáš je vinařem uprostřed nich, je jejich ženichem a umí čekat tím čekáním, jež je trpělivostí Krista na kříži.
Po prvních dvou postních nedělích, které vždy připomínají Ježíšovo pokušení na poušti a jeho proměnění na hoře, nás církev v každém cyklu provází jinou trasou. Letos, kdy čteme Lukáše (cyklus C), je určujícím tématem evangelijních úryvků téma milosrdenství – obrácení, cesta, již je třeba obnovit zejména v době přípravy na Velikonoce.
Tento úhel pohledu obsahuje dvě poselství: první o obrácení, druhé o Božím milosrdenství. K Ježíšovým posluchačům se dostala zpráva o doslova jatkách, jež se odehrály v Galileji: zatímco se přinášely oběti s úmyslem vyprosit pomoc a ochranu Boží, bezpečnostní síly římského prefekta Poncia Piláta provedly masakr a smísily krev obětovaných s krví obětníků. Přítomní Ježíšovi posluchači chtěli, aby se vyjádřil k tyranské římské vládě. Měl se vyjádřit k politizované situaci těch Galilejců, kteří snad byli revolucionáři. Otázka zněla: Nesou vinu za tragédii ubitých spoluobčanů? Tehdejší mentalita považovala každé neštěstí, které se stalo, za trest za spáchanou vinu.
Ježíš vynáší negativní soud nad vládci tohoto světa. Utlačují, ovládají a nazývají se dobrodinci (Lk 22,25nn). Reaguje na vzniklou třaskavou mocenskou situaci tím, že v ní objevuje hlubší význam. Může promluvit o blížící se eschatologické hodině. Nemůžeme ignorovat pozemskou realitu, i tu, která se odehrává v mocenských centrech politiky. Ale přitom to nemůže být dostatečný důvod, proč bychom měli zapomínat na dovršení v této chvíli vzniklé vřavy na Ježíšův příchod ve slávě. Říká totiž: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.“ Odpovídá na úrovni víry a poznání Boha. Jako by říkal: „Myslíte si, že hřích spáchaný člověkem automaticky vyvolává Boží trest, ale není tomu tak. Tímto způsobem dáváte Bohu pokřivenou tvář!“ Ježíš totiž ví, že v duši každého člověka, v hlubinách jeho srdce, žije pocit viny. Sdílel jej celý lidský rod. Mocně se vynoří pokaždé, když se přihodí nějaké neštěstí nebo se objeví moc zla. Nemoc či bolestná událost nám kladou vtíravou otázku: „Ale co jsem udělal špatného, že jsem si to zasloužil?“ Myslíme si, že kde je zločin, hřích, tam musí být i trest, patřičná odplata, spravedlivé potrestání.
Ježíš v nás chce vyvrátit tento obraz trestajícího Boha. Proto zmiňuje i právě aktuální zprávu kolující mezi lidmi. Dobře poznáváme manipulační techniku. Zahynuvší pod zřícenou věží v Siloe, zaslouží si trest? Byla to náhoda, nebo důsledek zanedbání péče o stavbu? Co nám to má říci? „Když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Jaká je tedy Ježíšem naznačená cesta? Především nás učí jinému pohledu na život: všechen život je nejistý, je v rozporu s násilím, zlem, smrtí. Nesmíme vidět Boha jako trestajícího a soudícího, ale máme rozeznat naše slabosti, naše nevyhnutelné chyby, nejistotu života. Mezi spáchaným hříchem a odpovědností za něj však existuje vztah, který se projeví při posledním soudu.
Často uvažujeme o hrůzách smrti v souvislosti s množstvím zpráv. Málokdo uvažuje o nich z jiného hlediska: jsou znamením další, jiné – druhé smrti, která čeká ty, kdo se neobrátí. Kromě vždy překvapivé biologické smrti těla existuje věčná záhuba. Tu si volíme! Často zlo rozebíráme, přehlížíme však výzvu k obrácení. Nezapomínejme na biblické významy slova obrátit se (šûb/tešúbá = návrat vzbouřeného poddaného; nevěrného). Znamená „vrátit se“, tedy vrátit se k Hospodinu, vrátit se k zákonu, obnovit smlouvu s Bohem. Požadovaná cesta se týká mysli a jednání a projevuje se jako kajícnost a pokání, v tom nejzazším životním prostoru – před Božím soudem. Proto Ježíš kázal: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15; srv. Mt 4,17), tedy obracejte se věříce a věřte vytrvale obracejíce se neustále. Ježíš je prorok a ví, že lidé jsou hříšníci, kteří páchají zlo; proto je žádá, aby se přimkli k dobré zprávě evangelia a přijali Boží milosrdenství, které k nim vychází vstříc a nabízí odpuštění.
A aby Ježíšovi posluchači pochopili novost, kterou přináší evangelium, vypráví jim úchvatné podobenství o fíkovníku. Musíme jej číst stále znovu. Je opakem našeho pojetí spravedlnosti: Jeden člověk pracně zasadil na své vinici fíkovník a s velkou důvěrou každé léto přichází a hledá jeho plody, ale žádné nenachází, protože ten strom se mu zdá neplodný. Hnán tímto zklamáním, které se opakuje už tři roky, pomýšlí proto na to, že fíkovník pokácí a zasadí jiný. Zavolá na vinici majitele, vyjádří mu své zklamání a žádá jej, aby strom pokácel: proč má zbytečně využívat půdu a krást živiny jiným rostlinám? Všichni rozumíme tomuto rozhodnutí pachtýře vinice, který chce požívat užitky. Nevidíme v něm náš způsob uvažování inspirovaný naším pojetím odčinění a úspěšnosti? My platíme úměrně tomu, jaké ovoce kdo nese!
Zdá se, že pachtýř vinici miluje. Miluje to, co zasadil, vyplel, zalévá a pohnojil. Vinař ¬– majitel, jak známo, miluje vinici jinak. Proto se za ni přimlouvá. Chápe hlouběji, „ekologicky“ vinnou révu a fíkovník v souvislosti. Tvoří životní prostředí. Proto je trpělivý, umí čekat, věnuje vinohradu svůj čas a svou práci. Slibuje mu, že se o ten nešťastný strom v něm bude obzvlášť starat; v žádném případě ho neporazí, ale dá mu svolení, až se vyčerpají všechny možnosti! Zde před sebou stojí lidská spravedlnost, která trestá, a Boží spravedlnost, která obnovuje. Je nesena novým typem velkodušnosti, jež je nazývána makrothymií (μακροθυμία = trpělivost, stálost, vytrvalost; snášenlivost, shovívavost, pomalost v pomstě za křivdy). Čekáním na čas druhých, důvěrou v dovršení.
Tímto vinařem je Ježíš, který přišel na svou vinici (Lk 20,13). Stojí uprostřed vinice – jako věž. (Iz 5,2) Jakým vinařem? Mesiášem uprostřed nich (Jan 15,1–8); ženichem mezi námi (Lk 5,34–35); čekajícím tím očekáváním, jež je trpělivostí Kristovou. (2Sol 3,5) Velká důvěra, že takto bude pracovat, jde ruku v ruce s důrazným, pádným, neoblomným upozorněním, že žijeme v mezidobí. A toto mezidobí končí pro každého z nás smrtí. Tak jasně musíme nechat vstoupit do otevřené brány našeho srdce tuto velkomyslnost Božího čekání spolu s neúprosností našeho času, který se naplňuje. „Takovým způsobem do nás vstupuje budoucnost, aby se v nás proměnila, dřív než se děje.“ (R. M. Rilke)
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli postní
Kázání k poslechu zde.
Ježíš na prvním místě
Z oblaku zaznívá Boží hlas. Důvod? Zjevuje, kdo Ježíš je. Je na prvním místě. Odhaluje úkol svěřený učedníkům: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Zosobňuje největší příkaz daný Izraeli: „Slyš, Izraeli!“ Dostává tvář: „Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ Slyš, Hospodine, se mění na: „Můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Od Hospodina k Synu. Zákon i proroci se nyní mají číst prostřednictvím naslouchání Ježíši, Synu, kterého Bůh miluje. Proč? Plní otcovu vůli. Vůle se stává posláním.
O první neděli postní jsme kontemplovali Ježíše v jeho lidském stavu, pokoušeného ďáblem na poušti a za jeho života (Lk 4,1–13). V tuto druhou neděli nás evangelium o proměnění Ježíše vede k tomu, abychom vyznali, že ve svém smrtelném těle zbaveném svých božských výsad, protože dobrovolně a svobodně „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7), doslova otroka. V ní je skryta identita Božího Syna. Je jím Boží sláva, která je jeho údělem.
Tři svědkové události proměnění, tři evangelisté, (Mk 9,2–10; Mt 19,2–9), zachycují významné rozdílnosti v jednotlivostech. Lukáš píše, že k události došlo „asi za osm dní po těchto řečech“ k Petrovi (Lk 9,28a). Osm dní po jeho vyznání Ježíšova božství. Pokládá ho „za Božího Mesiáše!“ (Lk 9,20). Ve stejný den Ježíš poprvé oznámil nutnost svého umučení, smrti a vzkříšení (Lk 9,22). Právě v ten den se Ježíš rozhodl vystoupit na svatou horu, aby se zasvětil modlitbě, intenzivněji prožíval svůj vztah s Otcem a očekával jeho Slovo. Přivádí s sebou své nejbližší učedníky Petra, Jana a Jakuba, kterým před jejich smrtí slíbil vidění Božího království (Lk 9,27).
Ježíš přistupuje k setkání s Bohem vážně. Je rozhodujícím okamžikem jeho života. O co se jedná? O prohloubené naslouchání Otcovu hlasu. Chce mu nově porozumět, přijmout ho, uchovat si ho ve svém srdci, a následně mu říci své „amen“. Ať se stane tvá vůle. Jaká jiná než takto pojímaná by měla být modlitba křesťana. Modlitba křesťana se týká toho, co je v jeho srdci. Z jasnosti toho, co v srdci se odehrává, tryská modlitba. Kde je jasno, nemusí být žádné dlouhé proslovy (Mt 6,7). Kde je jasno, je pouze potřeba odpovědět Pánu poslušností, svobodně přijatým „ano“. Je třeba odpovědi víry proměňující se v činy lásky. O tom Lukášovo evangelium svědčí. (Lk 5,16; 6,12; 9,18) Ale je i jiný aspekt modlitby. Ježíš hledal samotu, noční čas, vyhledal místo na hoře, aby prožil vytrvalou modlitbu k Otci. Připravoval se tím na to, že po Petrově vyznání víry bude následovat v jejich formaci skok kupředu. Svěří jim svůj záměr o své smrti a vzkříšení. Modlitba nemění Boha, ale proměňuje nás. Na to zapomínáme, protože forma pohanské modlitby ukazuje rozdílný pohled: chce podřídit bohy našim tužbám. Při pohanské modlitbě jde o to, učinit Boha tím, kdo nám vždy může říci „ano“. Ježíš se však takto nemodlí, protože ví, že on je ten, kdo musí říci „ano“ Bohu, nikoli naopak. Otec na prvním místě staví Ježíše na první místo.
Nuže, v tom naslouchání Otci, v tom přilnutí k němu dochází ke zjevení adresovanému třem učedníkům, kteří se tak stávají „svědky jeho slávy“ (2Petr 1,16): podle Lukášova vyprávění „se vzhled jeho tváře [doslova] stal jiným (ἕτερον)“, jeho šaty září světlem, jiskří. Pro nás lidi je to vize slávy: vnímáme proměnu Ježíše, uvažujeme o změně jeho vzhledu, jeho „jiné“ podobě, „proměnění“ („byl proměněn“: Mk 9,2; Mt 17,2). Jsou naše slova vůbec dostatečná něco k tomu říci? Ježíš je vnímán ve své jinakosti: muž Ježíš, kterého tři učedníci následovali jako proroka a Mesiáše, nese v sobě osud ne plně zjevnou identitu. Zjevuje se v události na hoře Tábor, zjevuje se v událostech proměňujících víru apoštolů i naši, víru v něho. Mění jejich kvalitu, jakost jejich víry.
Tady už toho moc říct nemůžeme, koktáme, cítíme, že jsme v přítomnosti události, která si žádá pouze naši adoraci. Během staletí si křesťané při čtení této pasáže kladli mnoho otázek. Ve východní tradici se dospělo k názoru, že ve skutečnosti Ježíš zůstal stejný, zatímco to byly oči učedníků, které prošly proměněním, až do té míry, že mohli číst a vidět to, co denně neviděli (Jan Damašský). V přestřelkách uvnitř církve rádi zaznívají argumenty typu: změň si svoje brýle. Ale nemá se změnit především světlo, ve kterém události nahlížíme? Co ještě můžeme zahlédnout? Přípravu na dny konce smrtelného života? Očekávání Velikonoc? Víru ve vzkříšení? Různé pohledy se nevylučují. A co my především? My s jednoduchostí, s prostýma očima vítáme tajemství této události jako zjevení.
Ježíš, ten muž z Galileje, který měl jako prorok učedníky a mluvil k zástupům, tento poněkud nesmělý, křehký muž na cestě ke smrti, byl ve skutečnosti Boží Syn. Jeho božské výsady se neobjevily, protože byl skutečně a zcela člověkem. Ano, ten člověk byl Boží Syn a „v něm totiž přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9), což bylo v proměnění zjeveno třem privilegovaným svědkům.
Aby Mojžíš a Eliáš svědčili o tom, kdo Ježíš je. A přicházejí s ním v jeho slávě. Je to jediný plnohodnotný způsob svědectví. Přicházet s ním v jeho slávě! Pohled světa bude vždy hovořit o jeho „exodu“, jeho konci, jeho smrti, která brzy nastane v Jeruzalémě, městě, k němuž směřuje: bude to exodus, přechod, protože Otec ho vzkřísí ve slávě (Lk 24,51). To, co Ježíš oznámil jako svůj blížící se konec v Jeruzalémě, potvrzuje nutnost Zákona (Mojžíše) i Proroků (Eliáš). Stékají se zde do jedné řeky života všechna svědectví Písma. Vše je důležité natolik, nakolik je každá jednotlivost přítomná v jeho slávě. Jistě, být v souladu s celým Písmem je podmínkou zásadní. Ale celé Písmo tvoří až jeho poslední slovo v jeho slávě. Je na prvním místě.
Petr, Jan a Jakub, kteří se s tímto tajemstvím nevypořádají, upadnou do spánku. Náš život je podobný tomuto spánku. Ale nechají se probudit a rozjímat o „slávě“ Ježíše a dvou mužů, kteří s ním mluví o jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Dopadá na ně tíha Boží slávy, vidí Boží království přicházející s mocí (Mk 9,1). Petr pak v jakési extázi žádá Ježíše, aby ten okamžik trval. Ne okamžik vidění a ne již „pouhé“ víry, blaženosti a už ne „dřiny“, pokoje a ne již více „duchovního boje“. Ale zatímco Petr stále mluví v extázi, hle, oblak (νεφέλη; šekina) přítomnosti Boží, přichází a zahaluje je svým stínem, což v učednících vyvolává strach a chvění. Oblak ¬– přítomnost Boží a zároveň ještě ne plná přítomnosti Boží – ono již ano a ještě ne, zahaluje nejen Krista, ale také učedníky. Jsou před Bohem v jeho sféře života, ne v oslnivém světle, ale v oblaku, který jim zatemňuje a nedovoluje jim vidět úplnost dovršení: cítí strach, ale nic nevidí, vnímají Boží přítomnost, ale nevidí ji. Ale oni slyší, naslouchají Bohu, kterého nelze vidět, aniž by člověk zemřel (Ex 33,20), ale lze mu naslouchat, stejně jako Mojžíš učil syny Izraele: „Hospodin, váš Bůh, k vám mluvil z ohně zvukem slov. Slyšeli jste jen hlas, podobu jste však neviděli.“ (Dt 4,12)
V tom oblaku zaznívá Boží hlas. Ještě ne plné vidění neznamená nemožnost slyšení. A to je úkol pro jeho učedníky: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Co vlastně Petr, Jan a Jakub poslouchají? Naslouchají prorokovi zaslíbenému Bohem skrze Mojžíše, proroka, kterému musíme naslouchat (Dt 18,15), a vidí naplnění Izaiášova proroctví o neznámém služebníku Páně, postavě, na kterou věřící Izraele čekají: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil.“ (Iz 42,1). Tím zjevením je nyní sám Ježíš, jeho osoba a velký příkaz „Slyš, Izraeli!“ (Šema Jisra’el: Dt 6,4) se stává: „Poslouchejte Syna, Vyvoleného Božího, poslouchejte ho!“ I naslouchání Zákonu a Prorokům se musí stát nasloucháním Ježíši, Synu, kterého Bůh miluje, protože plní jeho vůli, v souladu s přijatým posláním. Ti tři nyní znají Ježíše: je to milovaný Boží Syn, kterého Bůh poslal, aby byl vyslyšen.
Tak v tichosti končí tato událost, která se jen tak nevypráví: Ježíš je opět sám s těmi třemi, kteří oněměli úžasem a zbožňováním tajemství, nemluví, nevědí, jak vylíčit, co viděli, dokud Ježíš nevstal z mrtvých. Ve skutečnosti je proměnění znamením a proroctvím samotného vzkříšení! Ježíš na prvním místě.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 1. neděli postní
Kázání k poslechu zde.
Toto je první neděle postní doby. Je těžká, ale rovněž „příznivá“ (2Kor 6,2). Čas boje proti pokušením nás osvobozuje z našich sebestředností. Boží slovo se může stát provokací, konfrontací, útokem, nepřiznáme-li si naši pohodlnost. Přiznejme si: bez odvahy a statečnosti vůči sobě se ani v letošní postní době nepohneme dále. Bez stále vybojovávané svobody se snadno ztratíme v tomto světě: nebudeme ani Pána vyhlížet, ani nebudeme schopni pomoci potřebným. Až zápas osvětluje postní ohniska: půst, almužna, modlitba. Proto nám církev na začátku této doby vždy nabízí vyprávění o Ježíšových pokušeních na poušti, pokušeních, která podle Lukáše budou v jeho životě přítomna vždy, až do konce (srv. Lk 23,35–39). Ježíš také věděl, že je psáno: „Synu, chceš-li sloužit Pánu, připrav se na pokušení.“ (Sir 2,1)
Ježíš byl svým předchůdcem Janem Křtitelem ponořen do Jordánu a během tohoto ponoření na něj sestoupil z otevřeného nebe Duch Svatý, zatímco mu Otcův hlas řekl: „Ty jsi můj Syn, milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Lk 3,22) Byla to událost, která změnila Ježíšův život, dala mu novou podobu, protože od té chvíle už není jen učedníkem Křtitele, ale je pomazán jako prorok, naplněn Duchem. Proto opouští Jana a ostatní členy společenství a odchází od Jordánu na judskou poušť. Právě Duch, který na něj sestoupil, ho žene do tohoto ústraní, do samoty, aby přemýšlel především o poslání, které ho čeká. Duch mu dal sílu, silou ho doslova postrčil k této nové formě života, v níž bude Ježíš vystupovat jako kazatel a prorok. Díváme se a ptáme: Jak bude své poslání vykonávat? Jakým stylem bude realizovat své povolání? Jak bude nadále naslouchat Bohu, Otci, který ho stvořil (srv. Žl 2,7, což je podle některých kodexů obsah Otcova hlasu při křtu)? Jak se bude stavět proti všemu, co odporuje Boží vůli?
Odchod na poušť je tedy nutný: čtyřicetidenní vzdálení se, čas dlouhý, ale vymezený. Nepřišel kvůli poušti. Ježíš ví, že odejít na poušť znamená především zbavit se všeho, co člověk má; ví, že samota znamená zapomenout na to, čím je pro druhé; ví, že nedostatek jídla je ověřením vlastních lidských hranic, stavu vlastní křehkosti, tedy smrtelnosti. Ale teprve v radikální nahotě člověk poznává hlubokou pravdu o sobě samém a o světě, do něhož přišel: a v tomto svlékání je nutná zkouška, pokušení, z něhož se nelze vymanit. Již tento Ježíšův úsek života naznačuje, k jaké základní volbě se kloní: přilnout k člověku. Tato doba čtyřiceti dnů – již zažil Mojžíš (srv. Ex 24,18; 34,28; Dt 9,9–11.18.25) a Eliáš (srv. 1Král 19,8), prožil ji i Izrael během čtyřiceti let na poušti (srv. Num 14,33–34; 32,13; Dt 2,7; 8,2–4; 29,4), po osvobození z Egypta se musel ponořit do Rudého moře – je dobou zkoušky, která předpokládá úsilí, odříkání, volbu.
Lukáš uvádí příklad tří pokušení. Ve skutečnosti jich muselo být mnohem více. Ukazují tři oblasti: jídlo, majetek, vládnutí. Poslechněme si však text přesně. „Ježíš čtyřicet dní nic nejedl, ale když skončily, měl hlad. Tehdy mu ďábel řekl: ,Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, aby se stal chlebem‘“. Ježíš měl hlad a v nouzi zde vzniká pokušení: vyhnout se lidskému stavu a uchýlit se k zázrakům, nepochopit svou realitu jako realitu lidské bytosti. Když zažívám naléhavou potřebu, silné nutkání, ten hlad, který kouše žaludek a způsobuje závrať, jak se z toho dostat? Udělat cokoli, aby člověk tomu unikl potřebě? Co se stává! Pokušení je tím silnější, čím naléhavější je potřeba úniku. Ježíš se však postil svobodně, nikoli z donucení, chtěl se naučit říkat ne, odříkat si. Jistě, pokušení jídla je pro Ježíše podobné jako pro nás. Ale v jedinečnosti povolání a poslání přijatém od Boha, který ho právě prohlásil za svého milovaného Syna, je to něco zcela jiného, jedinečného. Pokud se Ježíš může podílet na Boží moci, proč se neuchýlit k zázraku, proměnit kámen z pouště v chléb, a tak se nasytit? Tímto zázrakem by se však zřekl toho, co si zvolil, když se stal člověkem: zbavil by se atributů svého božství, což je stav, který sdílel jako Boží Syn, aby byl radikálně ve všem člověkem, pozemšťanem jako každý z nás (srv. Flp 2,6-8). Pokušením je tedy zapomenout zvolený způsob, jak být člověkem, zříci se ho a využít Boží moci k nasycení hladu a naplnění krajního vydědění. Ježíš však odolává, protože zná slovo: „Nejen chlebem bude člověk živ“ (Dt 8,3a). Ano, člověk nemá hlad jen po chlebu, ale také – jak zdůrazňuje Matoušova paralela, která plně cituje pasáž z Deuteronomia – „po každém slově, které vychází z Božích úst“ (Dt 8,3b; Mt 4,4). A nezapomeňte: Ježíš rozmnoží chléb pro hladové zástupy, pro druhé, nikdy ne pro sebe (srv. Lk 9,12–17)!
Ve druhém pokušení Ježíš seshora vidí všechna království země, jejich slávu (dóxa), jejich bohatství, jejich aroganci, jejich světskou scénu. Všechno toto bohatství mu může být k dispozici, všechnu tuto moc (exousía), která je vládou nad lidmi a zemí, může vykonávat pod jednou podmínkou: Bude-li uctívat bohatství a moc, zosobněnou ďáblem. Pokud se Ježíš podřídí modlám bohatství a moci, ty se mu na oplátku dostanou do rukou jako nástroje jeho poslání, jako záruka účinnosti: bude mít úspěch, podaří se mu „nezadržitelný vzestup“ (Žl 49,19) Ale i tváří v tvář tomuto nutkání, které naplňuje nakonec všechny lidi, umí Ježíš říci ne. Přišel sloužit, ne vládnout. Zopakujme: Přišel sloužit, ne vládnout (srv. Mk 10,45; Mt 20,28), přišel v chudobě, ne v bohatství (srv. 2Kor 8,9). To nejenže neusnadňuje jeho poslání, ale viditelně vede k jeho neúspěchu podle světských důkazů; Ježíš však nepovažuje své poslání za dobývání, za velké shromáždění věřících, nad nimiž by mohl vládnout. Proto si dovoluje odpovědět a opět cituje Tóru: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět, jen jemu se budeš klanět“ (Dt 6,13). Ale i zde ďábel činí něco jako zjevení: byla mu dána moc a sláva tohoto světa a on ji může dát, komu chce, pod jednou podmínkou: abychom se stali jeho služebníky. Kdo tedy má světskou moc a slávu, ať už o tom ví, nebo ne, je služebníkem ďábla!
Pak následuje nejvyšší pokušení, poslední, velké pokušení. Jen naznačíme. Nejde jen o pokušení vystavit Boha zkoušce a vynutit si jeho ruku, ale také o pokušení „nicoty“. Z nejvyššího bodu náboženské stavby par excellence, chrámu, vidí Ježíš pod sebou propast, která je také nicotou, prázdnotou, protože rozum nám říká, že v propasti není nic, ani Bůh, ale člověk je navždy opuštěn, jako by se nikdy nenarodil: propast způsobuje závrať. Co má Ježíš před touto černou dírou dělat? Vrhnout se dolů a donutit Boha, který ho prohlásil za Syna, aby učinil zázrak, tj. poslal anděly, aby ho zachránili a zabránili mu v pádu, jak ho ďábel pokouší citací Písma (srv. Žl 91,11–12)? Nebo přijmout jeho situaci, situaci toho, kdo vidí selhání, prázdnotu, ale zůstává věrný Bohu a nepokouší ho, neprovokuje ho (srv. Dt 6,16)? Ano, to je pokušení nad všechna pokušení, které zažil už Izrael na poušti. Tváří v tvář obtížím, rozporům a zjevnému popření Božích zaslíbení se zděšeně ptal sám sebe: „Je Hospodin uprostřed nás, ano, nebo ne?“ (Ex 17,7). Tak je tomu i v našich srdcích, když nás zastihne pocit selhání celého našeho života, překvapí nás a zmate, až si v sobě řekneme: „To všechno byl podvod! V našich počátcích nebyl Bůh!
Jsou pokušení, jenž chtějí popřít víru, důvěru v Boha: ne tím, že se mu rouhají, ne tím, že se s ním hádají, ale prostě tím, že ho popírají. Co to může znamenat? Vytěsnit ho ze svého obzoru a života. Ježíš tato pokušení zná. Proto je prožívá a bojuje s námi. Jeho pokušení nebyly fikcí, ale skutečnou propastí. Zakusil ji: „Ačkoli byl Synem, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl“ (Žid 5,8). Křesťanu je přislíben Duch Svatý a že je naplněn mocí Ducha. To je jeho pravá obřízka. Pro Ježíše to však není definitivní vítězství: ďábel se vrátí, aby ho „v určený čas“ pokoušel. To může být útěšné i pro nás. Jaký je to určený čas? Čas našich pokušení! Ježíš totiž nechce jen tak zvítězit. Vítěz v nás, když mu důvěřujeme. Žije v nás jako Pán světa.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 8. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Odsuzujeme u druhých to, co omlouváme u sebe
Hřích druhých nás pohoršuje, zneklidňuje, vybízí k odsouzení. Čemu nám to brání? Autentickému, hodnověrnému a skutečnému pohledu na sebe sama. „Trám“ v oku druhého pociťujeme u sebe jako smítko. Odsuzujeme u druhých to, co omlouváme u sebe. Nezasloužíme Ježíšův odsudek: „Pokrytče“?
V poslední části Kázání na rovině, proneseném po sestupu z hory se setkává s dvanácti učedníky. S těmi, jež si vyvolil za své apoštoly. Lukáš shromažďuje důmyslně, promyšleně s pedagogickou zručností věty, slova a obrazy. Nazývá je podobenstvími. Týkají se především života věřících ve společenstvích. Proto Ježíš adresuje svým učedníkům, budoucím hybným činitelům, důležitý vzkaz: varování před chováním těch, kteří jsou náboženskými vůdci. Tehdy byli na scéně zákoníci a farizeové. Lukáš pohled na tuto náboženskou scénu aktualizuje na křesťanské obce. A to dlužíme i my naší přítomnosti. Stavu našich farností a komunit. Stejné výrazy najdeme u Matouše s větší polemickou zřetelností vůči izraelským vůdcům (Mt 7,16–18; 12,35). Krátké věty jsou vyjádřeny dvojverším: dva slepci, učedník a mistr, ty a tvůj bratr, dva stromy, dva muži, dva domy (Lk 6,46-49). Tento styl je známý všem, kdo zkoumají dovednosti nositelů ústní tradice. Proč dva? Postup se vtiskuje lépe do mysli posluchačů.
První poučení vyvěrá z řečnické otázky položené posluchačům: „Může slepý vést slepého? Nepadnou oba do jámy?“ Komu je napomenutí? Zřejmě každému. Kterýkoli učedník je v pokušení nerozpoznat vlastní neschopnost, vlastní chyby. Každý je zabydlen v přesvědčení, že chce a má učit druhé. Druzí to potřebují nepochybně více než já. Ale je přesto adresováno vůdcům křesťanského společenství. Upřesněme: těm s autoritou učit druhé. Nezřídka jsou zasaženi slepotou: odsuzují hříchy druhých, přísně zavrhují druhé: na co zapomínají? Zkoumat sami sebe. Tak se děje to, že kdo nazývá druhé nelichotivým přízviskem, sám jím je. Ježíš před těmito zaslepenci a průvodci slepých varuje (Mt 15,14; 23,16). U svatého Jana je rozsáhlé svědectví o slepotě věřících, kteří učí, ale nepoznávají, že jsou slepí. Zůstávají ve stavu hříchu bez možnosti obrácení (Jan 9,39–41). Copak to nevidíme u synodálního procesu? Všichni ví, co je špatně a má se dělat, ale s lehkostí přehlédnou její první podmínku: vlastní obrácení.
Jistě, zbožné ženy i muži, ale také my sami, kdo mají v křesťanském společenství za úkol vést, napomínat a napravovat ty, kdo jsou jim svěřeni, mohou být skutečně v pokušení učit to, co sami nežijí. A možná odsuzovat u druhých to, co jsou naše společné hříchy. Tím, že odsuzujeme nedostatky druhých, se bráníme před svědomím, které nás odsuzuje. Nemusíme se k nim přihlásit. To by vyžadovalo značnou dávku sebekritiky, pečlivé cvičení ve zpytování vlastního svědomí, schopnost rozpoznat zlo, které v nás přebývá, aniž bychom ho chorobně špehovali u druhých.
Následuje věta o vztahu mezi žákem a mistrem. To je seriózní, nefalšovaná výzva k formaci: žák následuje mistra. Nepoužíváme Pána Ježíše k tomu, abychom sami vyrostli ve svých očích? Necháváme se jím poučovat a formovat? Jsme ochotni s vděčností přijímat to, čemu učí, i když se mi to nehodí? Podle rabínské tradice se žák učí nejen ze slov, jež vychází z úst mistra. Stojí vedle něj, sdílí s ním jeho život v pokorném postoji. Následuje ho. Netroufá si a nikdy se nestaví do postoje soběstačnosti, která by popírala jeho nejzářnější kvalitu: že je žákem. Mohu o tom, co píši na facebook, v médiích, rozhovorech, na kazatelně vidět moji nejcennější kvalitu? Jakou kvalitu? Že žák nemůže být víc než jeho mistr?
Ježíš se neomezuje na to, aby vztah učitele a žáka chápal ve světle této rabínské tradice. Překračuje ho! Co znamená následovat ho? Jít všude, kam jde on (Zj 14,4), žít zapojen do jeho života až do té míry, že sdílí výsledek jeho smrti, tedy vzkříšení. Kde je? Je čekající na všechny ve světě, jenž se dovršuje. Ježíšova cesta, cesta život-smrt-vzkříšení, je cestou učedníka. Lze po ní jít jen díky přitažlivosti Kristovy milosti, bez spoléhání na vlastní síly.
Napomenutí ve druhé osobě jednotného čísla si zaslouží být citováno v plném znění: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: ‘Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku’, a sám nevidíš ve svém oku trám? Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Ano, křesťanský bratr může být v každodenním životě společenství vyzván, aby svého bratra napravil. Vyžaduje to nutnost společného života: společné chození zahrnuje vzájemnou pomoc, a to i v podobě napravování.
Ježíš klade nároky, jež obvykle přehlížíme: nikdy to nesmí být odsouzení slabostí druhého; nikdy to nesmí být předstíraný projev pravdy, která ho ponižuje; nikdy to nesmí ani vypadat jako odsouzení nebo předzvěst odsouzení, které již bylo vysloveno v srdci. Bohužel v církevním životě napomínání (kdo je ale ochoten něco říci tváří v tvář?) nevede k obrácení, odpuštění a smíření, vyvolává rozdělení a nepřátelství. A jak končí? Štvavými dopisy, agitací, rozdělením, místo aby podporovalo společenství. Hřích druhých nás pohoršuje, rozčiluje, vybízí k odsouzení, a to nám také brání v autentickém a skutečném pohledu na sebe sama. Zopakujme: To, co vidíme na druhých jako trám, pociťujeme v sobě jako smítko; to, co odsuzujeme na druhých, omlouváme u sebe. Pak si zasloužíme Ježíšův soud: „Pokrytče!“, protože pokrytec je ten, kdo je obydlen duchem falše, kdo nedokáže rozpoznat, co je pravdivé, a je spíše rozpolcen mezi tím, co je zjevné, a tím, co je skryté, mezi vnitřním a vnějším.
V tomto napomenutí u Lukáše několikrát významně zaznívá pojem bratr (sestru nevyjímaje), chápe ho v křesťanském smyslu a vztahuje ho na všechny rozměry církevního života. A jestliže Matouš pro bratrské napomínání požaduje skutečnou praxi, postup, který je třeba přijmout v křesťanské komunitě (napomínání tváří v tvář, napomínání v přítomnosti jednoho nebo dvou svědků, odvolání se na komunitu: Mt 18,15–17), Lukáš nastiňuje cestu, jak má napomínání probíhat podle evangelia: člověk nikdy necítil být soudcem svého bratra, aby uznal, že je hříšník a je s hříšníky solidární, aby se ve všem napravoval s pokorou podle příkladu mistra, Ježíše.
Tuto sérii vět uzavírá obraz dobrého stromu. Proč dobrý? Přináší dobré ovoce, které nelze sklízet, pokud je strom špatný. Ježíš vyzývá své posluchače k praktickému úsudku. Kritériem je ovoce, které nese jeho život. Tím se poznává pravý učedník od falešného. K poznání pravosti následování Ježíše nestačí slova, prohlášení, vyznání, nebo dokonce modlitba, ale je třeba se dívat na chování, na plody činů, které učedník koná. Srdce je zdrojem cítění, chtění a konání každého člověka. Pokud je v srdci láska a dobrota, pak i jednání člověka bude láska, ale pokud v srdci převládá zlo, pak i činy, které koná, budou zlé. Učedník je tedy povolán k tomu, aby se cvičil v rozlišování!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 7. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Polemika až do krajnosti, nebo křesťanská odlišnost?
Umíme se zastavit před tajemstvím druhého člověka? Právě o tom Ježíš hovoří k zástupům po vyhlášení blahoslavenství. Lukáš postupuje podobně jako Matouš. V čem se liší? Lukášovo vyučování je kratší a má jiný tón. Není polemický s tradicí izraelských zákoníků, ukazuje křesťanskou odlišnost. Uvádí je do umění žít s pohany. Křesťan se odlišuje, aniž by nutně byl arogantní, polemický, nenávistný. Je občas dobré si říci, jak to vlastně s námi Ježíš myslí, abychom obstáli v tomto světě. Věta „vám říkám“ má zaznít silněji, než k čemu se dostaneme brouzdáním na síti nebo při klevetách v tzv. církevních kruzích. Sociální bubliny – fenomén provázející nové podoby sociální komunikace – v nás toto stálé oslovování z Ježíšovy strany ohlušují, že přestáváme slyšet. Co všechno jsme schopni napsat na transparenty při protestech odvolávajíce se na svobodu slova. Neřkuli do diskuzních fór, kde si servítky nebereme. Základní požadavek zazní stroze: „Milujte své nepřátele, čiňte dobro těm, kdo vás nenávidí.“
Láska k nepřátelům není jen výzvou k extrémnímu rozšíření přikázání lásky k bližnímu, ale je to první, základní požadavek, který se jeví jako paradoxní a skandální. První komentátoři evangelia právem hodnotili tento Ježíšův příkaz jako něco nového ve srovnání s veškerou etikou a lidskou moudrostí a sami synové Izraele vždy dosvědčovali, že tímto požadavkem Ježíš překročil rámec Tóry. Jak máme milovat své nepřátele, když ze svých sester a bratří naše srdce tvoří s takovou lehkostí nepřátele, na život a na smrt? Jestliže i Bůh podle svědectví písem Staré smlouvy nenávidí své nepřátele, bezbožníky, mstí se jim (Dt 7,1–6; 25,19; Žl 5,5–6; 139,19-22 aj.) a žádá od věřících v něj, aby nenáviděli hříšníky a modlili se proti nim, může Ježíšův učedník prožívat lásku k těm, kdo mu ubližují? Považujeme za příliš samozřejmé, že je to možné, zatímco bychom se měli vážně ptát a rozlišovat, že taková láska může být pouze „milostí“, darem Pána Ježíše Krista těm, kdo ho následují. Ani v našem každodenním životě není snadné mít vztah k těm, kdo nás kritizují a pomlouvají, k těm, kdo nám způsobují utrpení, aniž by nás pronásledovali kvůli Ježíši, k těm, kdo na nás útočí a činí náš život obtížným, únavným a smutným. Každý z nás ví, jaký boj musíme vést, abychom neopláceli přijaté zlo, a ví, jak je téměř nemožné pěstovat v srdci pocity lásky k těm, kteří se projevují jako nepřátelé, i když se jim nemstíme.
Musíme se obrátit ke kříži, zdroji této milosti. Při pohledu na kříž Štěpán, první svědek, prosil Ježíše, svého Pána, aby nevinil své pronásledovatele za násilnou smrt, kterou od nich dostal (Lk 7,60) a s tímto pocitem lásky k nepřátelům zemřel. To ovšem přesahuje lásku, jak jí rozumíme. Milovat (ἀγαπάω) nepřítele znamená jít druhému vstříc. Jak? Způsobem, do něhož nás uvádí Boží Moudrost. Na tomto místě Ježíš formuluje zlaté pravidlo, které vrací řeč do druhé osoby množného čísla: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi.“ Pozitivně formalizované pravidlo, v němž se vzájemnost neodvolává na právo, natož na požadavek, ale na povinnost vůči druhému, měřeno vlastním přáním: „Dělejte druhým to, co chcete, aby bylo činěno vám.“
Ti, kdo enormně pracují pro Boží království, nesmí ztratit obezřetnost před nebezpečím, které není snadné prohlédnout. Pomáhám, ale zároveň počítám s tím, že mne budou druzí milovat, ctít, uznávat, jak si to představuji. Pomáhající ve skutečnosti potřebuje víc ty, kterým pomáhá, než oni jeho. Je závislý na zpětných vazbách adresátů své lásky. Není nezištná. Očekáváme protislužbu lásky v logice: dal jsem – ty také dej. Nečekáme velkou odměnu (μισθός = plat, mzda), ale mnoho pro mne důležitějších odměn již nyní. Co nabízí Ježíš již nyní? Napodobovat Boha až do té míry, že se staneme v očích světa blázni. Proto: „Nesuďte a nebudete souzeni; neodsuzujte a nebudete odsouzeni.“ Nikdo nemůže zaujmout místo Boha jako soudce lidských činů a těch, kdo jsou za ně odpovědní. Pozor! Rozumějme správně: Ježíš nás nežádá, abychom nerozlišovali činy, skutečnosti a chování, protože bez tohoto posuzování (κρίνω) by člověk nemohl rozlišit dobro od zla. Co žádá? Nesoudit lidi. Člověk je ve skutečnosti větší než zlé skutky, které dělá, protože druhého člověka nikdy nemůžeme plně poznat, nemůžeme plně změřit jeho odpovědnost. Křesťan vše zkoumá a posuzuje svými lidskými schopnostmi osvícenými světlem Ducha Svatého, ale zastavuje se před tajemstvím druhého člověka. Posuzujeme skutky, soudit přísluší jedině Bohu, jemuž je třeba s bázní a chvěním svěřit soud, vždy s vědomím, že každý z nás je hříšník, je zavázán druhým, je solidární s hříšníky a potřebuje Boží milosrdenství jako každý jiný.
Je tedy na učedníkovi – pozitivně řečeno to samé –, aby odpouštěl a dával: dávat znamená dávat dar par excellence, odpuštění je darem darů. Ježíšova slova opět popírají jakoukoli možnou reciprocitu mezi námi lidmi: reciprocitu můžeme očekávat pouze od Boha! Dar je Božím jednáním a musí být jednáním křesťanů vůči ostatním mužům a ženám. V den soudu, onoho soudu, který náleží jedině Bohu, pak ti, kdo hojně dávali, obdrží od Pána hojný dar, jako míru vymláceného obilí, plnou a překypující. Hojnost dávání dnes odměřuje hojnost Božího daru zítra. Za tuto křesťanskou odlišnost se platí vysoká cena, ale díky Pánově milosti je to možné.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 6. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Co nastalo, když měl najednou Ježíš kolem sebe učedníky? Co má dělat s těmi, kteří ho následují? Chce je mít po boku při svém putování po galilejských cestách, aby mu zvěstovali příchod Království. Ježíš se pro to rozhodl, byla to jeho volba, jeho vyvolení. Nechce být sám. Chce mít tělo z těch, které ve své tělo – církev putující a oslavenou – proměňuje.
Koho povolat? Aby toto rozlišení mohl učinit, vystupuje Ježíš na horu, jako to kdysi učinil Mojžíš (Ex 32,30–34,2). Kde jinde než na osamělém místě, místě nejpříznivějším, kde může naslouchat Otci a modlit se. U Lukáše je to typické: Ježíš vždy, kdy vstupuje do modlitby, hledá společenství s Otcem a snaží se rozpoznat jeho vůli. Na základě této intenzivní zkušenosti naslouchání dozrává jeho rozhodnutí povolat k sobě. Když uvažujeme o svém povolání, uvažujme o tomto našem vyvolení, čím bylo ještě, než nám samotným to bylo zjevené. Vybírá své následovníky podle jednoho klíče. Ten je stěžejní. Proč je vybráno právě těchto dvanáct? Je v nich jeden rys, který hojí i jejich nedostatky: chtějí být jím vyslání. Podstatné je, že budou přicházet k druhým Ježíšovým jménem. Tak jako on přichází jménem svého Otce. Samozřejmě, že tito vyslaní (ἀπόστολοι). Budou nazvány blázny, psychopaty, chudinkami, chudáky. Boží království hlásají spolu se samotným Ježíšem, protože On hlásá skrze ně.
Tak to se děje na hoře, jakési mystické slavnosti ve výšině boží slávy. Pak schází do mystiky sestupování, na planinu, do plochosti, jalovosti, všednosti, předsudků. Nebude nikoho integrovat, není tu kvůli inkluzi do nebeského světa. Již minule jsme připomněly jeho svobodu hovořit, jež se vtěluje do schopnosti proměňovat, konat zázraky. Vysvobozovat z moci zla (Lk 6,18–20). Není jen rabín, i když učí, není jen prorok, i když otvírá brány budoucího věku, přebývá v něm životodárná síla (δύναμις). Jeho sílu v nás otevírají blahoslavenství. V evangeliu podle Lukáše jsou blahoslavenství čtyři, u Matouše osm (Mt 5,1–11). V Lukášově evangeliu jsou adresována přímo posluchačům a označují situaci, Matouš zdůrazňuje podmínky.
Co s těmito dvěma svědectvími? Vzájemně se doplňují! První „vy chudí“: opustili všechno, rodiny, stali se chudými a následují chudého Mesiáše. Přestavují měřítko posouzení (κρίσις). A co když v církvi nenajdeme takto chudé? Co když platí: „nikdo z nich nebyl chudý“ (Sk 4,34).
Samotná chudoba neboli nouze, bída, nedostatek není blahoslavená, ale stav chudoby umožňuje dovolávat se Božího království, toužit po něm, rozeznávat ho. Jen chudý ví, že Boží království je darem, je pro ně nezaslouženým obdarováním. Nezasloužím si a dostávám – oblažuje. A co vy, co hladovíte! Znají hrozbu smrti pro nedostatek jídla a vody. Platí zaslíbení mariánské: Hladové sytí dobrými věcmi a bohaté posílá s prázdnýma rukama. A když je nechceme vidět? Nemůžeme si myslet, že opomenutí je méně závažné než čin, který způsobí smrt.
A vy co pláčete? Dříve či později pláčeme všichni. Zde je však třeba číst kontrast mezi těmi, kdo tráví svůj život pláčem, a těmi, kdo místo toho žijí jako truchlící; mezi těmi, kdo znají jen těžkou práci života, a těmi, kdo jsou osvobozeni od práce, břemen a utrpení, protože svými břemeny zatěžují druhé. V podstatě mezi utlačovanými a utlačovateli. Radost a zpěv jsou tedy také Božím příslibem pro ty, kdo jsou utlačováni. Vy pronásledování! Nenávidění – proč? Nesou jméno křesťan, bude zde nepřátelství, pohrdání a urážky: pronásledování svědčí o tom, že pronásledovaní patří Kristu, a zajišťuje jim odměnu nebeského království.
U Lukáše po blahoslavenstvích následují „úzkosti“ (οὐαὶ ὑμῖν), varovné výkřiky pro ty, kdo se cítí soběstační. Ovšem pozor: nejde o prokletí, jak se často říká nebo překládá, ale o uvědomění a nářek! Uvědomění, že ti, kdo jsou bohatí, sytí a radují se, nechápou, nechápou. Nakonec pamatujme také na „běda, když vás budou všichni lidé chválit“, protože stejně jako byl Ježíš „znamením rozporu“ (Lk 2,34), je jím i křesťan, pokud se mu připodobní.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 5. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Když Ježíš volá, proměňuje to, co děláme, a tato proměna vyžaduje opuštění toho, čím jsme byli. Žádá od nás nový život, formu života zaměřenou do budoucnosti, která se před námi otevírá. Dodejme dovršenou. Jsme povoláni postupovat k hlubokým vodám, k propasti, beze strachu, vyzbrojeni pouze důvěrou v Ježíšovo slovo.
Jsme stále na počátku Ježíšova kázání a působení. Do tohoto počátku veřejného působení Lukáš klade povolání prvních učedníků. Ve srovnání s evangeliem podle Marka (Mk 1,16–20), které ve stejném duchu přejímá i Matouš (Mt 4,18–22), však Lukáš podává výklad povolání teologicky prohloubený. Z čeho to můžeme poznat? Vyprávění je obohaceno o detaily, je pojímáno z jiné perspektivy, sleduje teologii církve.
Ježíš vykonával svou službu slova především ve městech a na venkově kolem Tiberiadského (nebo Genezaretského) jezera. Počet posluchačů den ze dne narůstá, stává se z nich zástup. Tlačí se na něj. Když Ježíš vidí dva čluny zakotvené na pláži – rybáři sešli dolů a čistili své sítě po rybolovu – vstoupí tedy do jednoho z nich. Patřil Šimonovi, jehož požádá, aby člun posunul trochu dál od břehu, aby z něj udělal jeho kazatelnu. Ježíš hovoří a slovo – semeno rozsévá na pobřeží do srdcí tam shromážděných posluchačů (srov. Lk 8,4–15); to, co je v synagoze slavnostní ambon, je zde Šimonova loďka. Slovo přechází od synagogy do církve.
Po kázání Ježíš přechází od slov k činu. Žádá Šimona, aby zajel k hlubině. Odrazte a vhoďte sítě. Nejen vrhnout, ale hodit s příslibem, že budou vytahovat sítě. Výlov obsahuje obojí. Vulgáta dodává in altum – vzhůru. Do hlubin se vchází s odvahou a nadějí opustit klidné vody zátoky a vydal se na širé moře. Šimon, velezkušený rybář, má za sebou noc bez úspěchu. Zaujala ho jeho svoboda hovořit (ἐξουσία = svoboda, volnost; schopnost či právo něco udělat), která se změnila v moc (δύναμις = síla; moc; schopnost něco udělat; zázrak; dát něčemu smysl a význam) (Lk 5,17: δύναμις κυρίου). Šimon se tedy rozhodl, že sítě hodí do hlubokých vod, do propasti (εἰς τὸ βάθος). Beze strachu, vyzbrojen pouze důvěrou ve slovo onoho proroka.
Výsledek je okamžitý, ohromující: Obrovské množství a sítě neprotržené. Zde se rodí moudrost církve: Úspěch se nerodí jen z námahy, nýbrž z důvěry v Ježíšovo slovo! Je zde proroctví pro každé vycházení, které vyvádí církev ze sebestřednosti a ke Kristu. Kompetence rybářů nestačí. K učení se slyšet a uposlechnout Ježíšovu slovu se každý z nás musí učit a k tomu potřebujeme více odvahy a rozhodnosti. S tím církev zápasila vždycky. A objevovaly se světecké osobnosti podobné Šimonovi: Ohromeni padají okamžitě k Ježíšovi k nohám, aby se mu poklonili; zároveň se však cítí jako hříšní lidé a žádají Ježíše, aby od nich odstoupil. To znamená, že v Petrově srdci dochází ke zjevení, že v Ježíši je svatost, že Ježíš je Kýrios, Pán, zatímco on je jen ubožák, hříšník, nehodný takového vztahu s Ježíšem. A když zapomene, že je hříšník, připomene mu to kohoutí kokrhání: kohout zakokrhá třikrát, stejně jako třikrát těžce zhřešil.
Co můžeme zahlédnout dále? Malou skupinku tří, kteří budou Ježíšovi nejblíže: mají svá jména. Byli milováni osobitou láskou, ne však milovaní více než ostatní, protože láska, je-li živá a činná, si nikdy není rovna ve svých projevech. Přistupuje k nám podle míry, v níž dovolujeme lásce, aby nás milovala. Jen tak se účastníme jeho utrpení i slávy.
Musíme se učit, jinak to nejde, kde bychom bez toho skončili! Učit se říkat: Neboj se! Od nás se to pak učí druzí. Stále jsme ve víře spíše dětmi než zralými dospělými křesťany. Dítě nemá tu sílu, proto je zde společenství církve, svatých – těch putujících i těch již oslavených, kteří pomáhají najít sílu. A někdy – připusťme – to církev musí vyjádřit i striktně. Bez vytáček. Copak se s dětmi nemá hovořit otevřeně? Nedá se nic dělat, občas se církev nemusí přitom setkat s pochopením, ale učit se Slovu, aby naši svobodu přivedla k dynamice skutků, je nutnost křesťana 21. století. Nedivme se tomu, když se i mezi námi najdou ti, kteří se již nevěnují lodi či svým výdělkům. Zanechávají vše na břehu jezera. Proč? Když Ježíš volá, proměňuje to, co děláme, a tato proměna vyžaduje opuštění toho, čím jsme byli. Co znamená přijmout nový život? Přijmout formu života budoucnosti, která se před námi otevírá.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke svátku Uvedení Páně do chrámu
Kázání k poslechu zde.
Co je zapotřebí k opravdovému setkání s Pánem
Jak se stávat člověkem ve svém těle je dnes žhavé a přetřásané téma. Je lidské tělo něco, co sami utváříme k svému obrazu, nebo se můžeme spolehnout na lidskou přirozenost, že je v ní zakotvena stálost, s kterou můžeme počítat? Ptáme se: Platí ještě dnes, že dané není vůbec nic a my si můžeme rozhodnout o všem? Můžeme si sami určit, že budeme ženou nebo mužem? Být slepý k faktům o lidské přirozenosti znamená riskovat katastrofu! I Ježíšův růst z dětství do dospělosti nám může ukázat, že jeho lidství nepodlehlo totalitní podmíněnosti doby tehdejší židovské společnosti. Vůbec se nehodil do konstruktů, které o něm vytvářeli jeho protivníci. Ježíšova svoboda byla vyjádřena v poslušnosti vůči Otci, která zrála v jeho lidství. Co nás utváří na způsob Ježíšova nahlížení svého lidství, je láska druhého, ne narcistické zahledění do svého vlastního, jen sebe prosazujícího „Já“.
Před čtyřiceti dny jsme slavili slavnost Narození Páně. Jestliže jsme o Vánocích rozjímali o aktuální události Ježíšova narození v Betlémě, o pastýřích, kteří mu přišli vzdát hold (Lk 2,1–20), dnešní úryvek nás upozorňuje na další aspekt tajemství jeho příchodu v těle. Vtělení zahrnuje také Ježíšův růst, jeho stávání se člověkem v prostoru konkrétní rodiny a daného společenského a náboženského prostředí: právě v tomto pozemském a obyčejném kontextu „dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a Boží milost na něm spočívala“.
Ježíš prošel lidským a duchovním, afektivním a psychologickým růstem, stejně jako je k tomu povolán každý člověk ve své omezenosti, ve své odpovídající existenciální situaci: Boží Syn, který se stal synem člověka, dal svou božskou podobu do uvozovek, přijal lidskou podobu (Flp 2,6–7) a sdílel náš lidský stav ve všech ohledech, aniž by se však dopustil hříchu (Žid 2,15), tj. zůstal plně věrný a poslušný Otci. Je důležité zdůraznit Ježíšovo každodenní a namáhavé stávání se člověkem, které zahrnuje všechny aspekty jeho lidství, počínaje poslušností vůči rodičům: na nich je jako každé novorozeně v prvních dnech svého života zcela závislý. Právě tím, že projde touto láskou přijatou na sebe, se stane člověkem schopným vztahů a „lásky až do konce“ (Jan 13,1), až k včasnému darování života z lásky k Otci a k mužům a ženám, svým bratrům a sestrám.
Kromě rodinného prostředí však Ježíš poznal také společenské a náboženské prostředí, do něhož byl od svého narození zasazen. A tak je na konci osmidenního života obřezán gestem, které ho činí součástí lidu smlouvy a požehnání (Lk 2,21); čtyřicátého dne ho pak Maria a Josef v poslušnosti Tóře odvádějí do jeruzalémského chrámu, „aby ho představili Pánu“. Obětují oběť chudých – tj. pár holubů místo beránka (Lv 5,7; 12,8), který byl pro ně příliš nákladný – a tím splní předepsaná pravidla očišťování.
Tato poslušnost se však nyní skrze Ježíšovu přítomnost stává naplněním Zákona: Ježíš, představený chrámu, není vykoupen zaplacením peněžní částky, protože on sám je výkupným, vykoupením Jeruzaléma, tím, kdo přišel dát svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45; Mt 20,28); není posvěcen, jak to požadoval Zákon pro každého prvorozeného (Ex 13,2), ale je uznán za svatého, jak už bylo oznámeno ústy anděla (Lk 1,35). Zkrátka, jakkoli se to v tuto chvíli může zdát paradoxní – ale je to křesťanský paradox síly ve slabosti (2Kor 12,10). Podle slov posledního proroka Starého zákona „přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte“. (Mal 3,1) Panovníkem je novorozený Ježíš.
V chrámu se Ježíšovo poznání odehrává především z rukou Simeona a Anny, dvou starších věřících žijících v postavení „Hospodinových chudých“ (anawim), onoho pokorného zbytku Izraele, který důvěřoval pouze Hospodinu (Sof 3,12–13) a s nadějemi očekával příchod svého Mesiáše. Osvícený Duchem Svatým, Simeon, „muž spravedlivý a bohabojný“, bere dítě do náruče a zpívá Bohu píseň požehnání, slavné kantikum Nunc dimittis (Nyní propouštíš), jež recituje celá církev každý večer v poslední modlitbě dne před spaním. Nyní může zemřít ve velkém pokoji, protože jeho oči v tomto dítěti uzřely Boží spásu, toho, který je „světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“. Na Simeona lze tedy vztáhnout blahoslavenství, o němž později referuje Lukáš a které Ježíš adresoval svým učedníkům: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ (Lk 10,23–24)
Setkání Ježíše a Simeona je také plné podnětů a mnohoznačných významů: stařec a dítě, Starý a Nový zákon, odvěké očekávání a definitivní naplnění. Navíc Simeon Marii prozrazuje, že Ježíš bude po celý svůj život znamením, které vyvolává bouři odhalující hloubku myšlení mnoha srdcí. Tváří v tvář Ježíši, který přišel, aby přinesl na zem rozdělení (Lk 12,51), musíme zaujmout postoj tady a teď; lépe řečeno, musíme se rozhodnout, zda přijmeme, nebo odmítneme, že je to on, kdo soudí náš život svým světlem, kdo osvěcuje naše temnoty (Jan 1,5).
V chrámu je také Anna, prorokyně pokročilého věku, vdova, která žije na svatém místě už mnoho let a „sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci“. Poté, co se dlouho ze všech sil připravovala na rozhodující setkání s Boží spásou, si tato věřící žena díky inteligenci víry uvědomuje, že hodina očekávaného naplnění konečně nastala. Anna tak ve večerních hodinách svého života chválí věrného Boha, který vždy plní své sliby, a ohlašuje dítě jako Vykupitele a Spasitele. Z pohledu evangelisty Lukáše již ztělesňuje poslání učedníka Ježíše Krista, který – stejně jako jeho Mistr (Lk 4,16–21; Iz 61,1–2) – všem, s nimiž se setkává, zvěstuje osvobození, vykoupení ze všech forem zla a otroctví, možnost konkrétní změny lidských záležitostí ve světle přicházejícího Království (Lk 9,1–2).
Oba tito proroci patřící do doby Starého zákona si Ježíše „nenechávají“ pro sebe, ale radují se, že se mohou se všemi podělit o zjevení spásy uskutečněné v tomto dítěti. Čím více je člověk zbaven sebe sama, čím je chudší, tím je tedy svobodnější, tím více je schopen přijmout radostnou zvěst evangelia, přijmout ji do svého života, a tak o ní s jasností a prostotou svědčit těm, kdo ji chtějí přijmout; je schopen se o ni dělit s onou radostí, která je podle Lukáše charakteristickým znakem učedníků Ježíše Krista. V tomto způsobu života, který bezplatně přijímá a sdílí dary Pána, vždy větší než lidská očekávání, spočívá přehojná odměna udělená Simeonovi a Anně, kterou může zakusit i každý z nás.
Při čtení této stránky evangelia tedy můžeme pochopit, že k opravdovému setkání s Pánem Ježíšem a k uznání jeho kvality jako Spasitele celého lidstva je zapotřebí chudoby ducha a vytrvalého očekávání, jehož byli svědky tito dva věřící stojící na počátku nové éry, nového věku, stejně jako poslušnosti Boží vůli, kterou prožívali jeho rodiče. Vyžaduje se připravenost „obětovat své tělo“, tj. celý svůj život: „Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba.“ (Řím 12,1) Řekněme jasně: To je nejúčinnější způsob, jak vyjádřit touhu po setkání s ním již dnes. Tato setkávání s ním předjímají (když umíráme sami sobě) setkání definitivní, dovršené – po naší smrti – s Pánem našeho života.
Již od prvních pozemských dnů Ježíše, nemluvněte, které ještě neumělo mluvit, se v dějinách projevuje plán lásky uskutečněný Bohem skrze něho: příchod Božího Syna v těle nás učí žít. „Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše.“ (Tit 2,12) Činí ze života cestu poslušnosti našemu stavu tvorů chtěných a milovaných Bohem; a učí nás umírat, svobodně činit z naší smrti akt lásky k Bohu a k našim bratrům a sestrám, následovat Pána Ježíše.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 3. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Dnes: od začátku k začátku (přes začátky), který nikdy nekončí
Dnes je vždy vhodná hodina, aby každý z nás naslouchal Božímu hlasu, nezatvrzoval svá srdce a mohl tak pochopit naplnění jeho zaslíbení. Boží slovo ve své síle dnes vždy zaznívá. To nám připomíná neděle Božího slova. Co nám má připomenout? Předpoklady dobrého naslouchání: Poslouchat s napětím. (Neh 8,3) Nestačí je vysvětlovat Písmo (exegeze), ale také umožnit jeho chápání (mystagogie a praktická mystika). Proč? Krása slova má podnítit ke konání dobra. Písmo čteme správně, jsou-li naplněny tři předběžné podmínky: čteme jej a rozumíme z perspektivy spásy, vnímáme jeho duchovní rozměr a počítáme s principem vtělení Božího slova. A to se děje tím, že si uvědomujeme dosah slova dnes. „Dnes se naplnilo toto Písmo.“ Dnes rozhodujeme o rozhodnutí pro život či smrt našich záležitostí; dnes je vždy slovo, které z nás činí posluchače a následně hned poté učedníky Ježíšovými. Vždy máme možnost říci, i když jsme se provinili: „Dnes mohu začít znovu“, protože křesťanský život jde od začátku k začátku skrze začátky, které nikdy nekončí (Řehoř Nysský).
Tím, že Lukáš dává formu dobré zprávě, evangeliu, prostřednictvím příběhu, je si vědom své vlastní odpovědnosti před Bohem a lidmi. Před Bohem musí být „služebníkem slova“, který je schopen brát ohled na jiné pisatele, kteří mu předcházeli a byli nositeli autority přesahující jeho vlastní kapacitu: na „očité svědky“, na ty, kteří žili s Ježíšem v důvěrném a veřejném životě (srv. Sk 1,21–22); před lidmi cítí povinnost odpovědět těmto prvním křesťanům ze své komunity a dát jim slovo jako pokrm schopný živit a utvrzovat jejich víru. Proto sepsal to, co nazýváme třetím evangeliem, přičemž pečlivě čerpal z apoštolské tradice, ale zároveň psal s vlastní schopností a citlivostí. Evangelium je čtyřhlasou písní, čtyřmi vyprávěními, čtyřmi vzpomínkami: polyfonní píseň však zůstává jedna a jen jedno je evangelium, které se stalo tělem, člověkem (srv. Jan 1,14), Ježíšem Nazaretským.
Lukáš velmi pečlivě svědčí o přítomnosti Božího Ducha v Ježíši. Ježíš – který je Božím Slovem (srv. Jan 1,1) – a Duch svatý jsou „nerozluční společníci“ (Bazil Veliký), takže tam, kde mluví a jedná Ježíš, je také Duch. V předchozích kapitolách evangelia o Ježíšově narození a dětství ukázal, že byl počat v Mariině lůně mocí Ducha Svatého (srv. Lk 1,35) a jeho veřejné vystoupení jako učedníka Jana Křtitele, který ho ponořil do Jordánu, bylo zpečetěno sestoupením Ducha svatého na něj (srv. Lk 3,22). Právě tento Duch vede Ježíše na poušť, kde je pokoušen ďáblem (srv. Lk 4,1–2a), a doprovází ho – to je začátek našeho liturgického úryvku –, když se vrací do Galileje, své vlasti, odkud odešel na poušť a následoval proroka Jana Křtitele. Tímto důrazem chce Lukáš čtenáři dát najevo, že Ježíš je „inspirován“, že jeho vnitřním zdrojem, jeho hlubokým dechem je Duch Boží, dech Otce. Není prorokem jako ostatní, na které Duch sestoupil na okamžik, protože v něm Duch spočinul, přebýval (srv. Jan 1,32), naplnil ho onou mocí (δύναμις = síla moc, schopnost; vrozená síla, moc, která je v nějaké věci obsažena na základě její povahy nebo kterou osoba nebo věc vykonává a vynakládá; síla ke konání zázraků; mravní síla a dokonalost duše; moc a vliv, které patří k bohatství a majetku; moc a prostředky vyplývající z počtu; moc spočívající v armádách, silách, vojskách nebo na nich spočívající), která není mocí z hlediska schopností lidské síly nebo společenského vlivu, ale účastí na Božím působení a stylu.
A co dělá Ježíš po svém návratu do „Galileje pohanů“ (Mt 4,15; Iz 8,23), na periferii, jež byla pro žida z metropole spojena se špínou, nečestností nestoudností? Jde „učit do synagog“. Pro začátek svého poslání si nevybral ani Jeruzalém, ani chrám, ale právě tyto skromné síně, kde se věřící shromažďují, aby naslouchali Písmu svatému a obětovali Pánu svou liturgickou službu. V synagogách se o sobotě konaly modlitby, pak se četla Tóra (Pentateuch), tedy Zákon, následovaly modlitby žalmů a jako komentář k Tóře se přednášel úryvek z Proroků. Nebyla to jiná liturgie než ta, kterou my, křesťané, vykonáváme dodnes každou neděli. Ježíš není kněz, je prostý věřící syn Izraele, ale protože se ve dvanácti letech stal „synem přikázání“ (srv. Lk 2,41–42), je oprávněn veřejně číst svatá Písma a komentovat je, pronášet homilie.
A tak se stane, že v onu sobotu v nazaretské synagoze, kde víra byla živena při společných liturgiích, Ježíš vystupuje k ambonu, otevírá svitek, který mu byl dán, a čte z Iz 61,1–2a. Tento text je představení neznámého proroka, který svědčí o svém povolání a poslání: Kdo je ten bezejmenný prorok, kterého ohlašuje Izajáš? Jaká je jeho identita? Kdy přijde jeho dlouho očekávaný příchod? To byly jistě otázky, které se jim při četbě tohoto textu vynořily.
Ježíš po přečtení úryvku vynechává závěrečnou zmínku o „dni pomsty našeho Boha“ (Iz 62,2b) a komentuje jej jen několika slovy. Můžeme volně parafrázovat: Dnes (σήμερον) Bůh promluvil a naplnil své slovo. Dnes, protože když posluchač přijímá Boží slovo, je to vždycky dnes: Boží slovo nás vyzývá a uskutečňuje se právě tady a teď. Není prostor pro odklad: dnes! Je to právě Lukáš, kdo tvoří tuto teologii Božího dneška. Dvanáctkrát v jeho evangeliu zaznívá toto příslovce dnes, z nichž tato jsou nejvýznamnější:
- při zjevení, které učinili andělé v Betlémě (srv. Lk 2,11);
- při zjevení, když se z nebe ozval hlas při jeho křtu (srv. Lk 3,22; varianta citující Žl 2,7);
- v našem úryvku jako programové prohlášení (srv. Lk 4,21);
- během Ježíšovy cesty do Jeruzaléma (srv. Lk 13,32.33);
- jako oznámení spásy, které Ježíš učinil Zacheovi (srv. Lk 19,5.9);
- jako slovo adresované Petrovi při oznámení jeho zapření (srv. Lk 22.34.61);
- jako spása daná i na kříži jednomu ze dvou zločinců (srv. Lk 23,43).
Dnes je hodinou pro každého z nás – naslouchat Božímu hlasu (srv. Žl 95,7d), nezatvrzovat svá srdce (srv. Žl 95,8), a tak být schopen pochopit naplnění jeho zaslíbení. Boží slovo ve své síle zaznívá i dnes a „kdo má uši k slyšení, ať slyší“ (Lk 8,8; srv. Mk 4,9; Mt 13,9). Dnes se slovo slyší a poslouchá nebo odmítá; dnes se rozhoduje o životě nebo smrti našich záležitostí; dnes je to vždy slovo, které můžeme jako autentičtí Ježíšovi posluchači říci: „Dnes jsme viděli podivuhodné věci“ (Lk 5,26). A můžeme je říci i po hříšné minulosti: „Dnes začínám znovu“, protože křesťanský život má jít – připomeňme ještě jednou – „od začátku k začátku přes začátky, které nikdy nekončí“ (Řehoř Nysský). Tento hlavolam otevírá čekání na Pána, který přichází.
Ježíš je tedy prorokem, kterého očekává a ohlašuje Písmo svaté. Jakým způsobem? Nechává na svých posluchačích, aby pochopili jeho osobu z činů, které koná. Tím se stává dobrou zprávou pro chudé, je osvoboditelem pro ty, kdo se cítí spoutáni, je okem pro slepé, je odpuštěním pro ty, kdo zhřešili, je zvěstovatelem svobodné Boží lásky, lásky, kterou si člověk nikdy nemusí zasloužit.
Když při čtení této stránky evangelia stojím v nazaretské synagoze a naslouchám Ježíšovi, ptáme se sami sebe: přijal bych jeho slova? Byl by pro mě dnes Bůh? Nebo, jak se nám stále ještě často stává, Bůh by oslovil svým slovem mne a já bych mu nenaslouchal a raději bych si stěžoval, že mlčí, že je němý, že se skrývá, než abych uznal, že já jsem dnes hluchý a tvrdý? Kéž se nade mnou dnes Pán smiluje.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Hostina Ženicha – Krista a svatba nevěsty – církve
Jsme stále zváni na hostinu v Káně, abychom se účastnili tohoto setkání mezi Kristem, Pánem a Ženichem, a jeho společenstvím. Jde o to jít do naší současné Kány, pokusit se vidět očima víry, naslouchat slovům víry, znovu slyšet a znovu poslechnout slova, která Ježíš pronesl. Vstoupit na svatbu v Káně a zde ochutnat víno Království. Nadto dotknout se jeho lidství, ano, sáhnout si na Ježíšovo tělo. Pocítíme, že On sám záhy vyjde vstříc, stále vychází ze své strany, aby s námi pil nové víno Království: pil ho na zemi, vždyť nám ho zanechal jako eucharistický dar, a to proto, že ho bude s námi pít znovu v nové zemi, v novém nebi.
Pro ty, kdo chápou evangelijní úryvek o svatbě v Káně v jeho nejhlubším záměru, je vždycky drobet zahanbující slyšet ho při svatebních oslavách. Proč? Protože když si jej člověk pozorně přečte, uvědomí si, že při svatbě ženich a nevěsta hrají první roli. Oni jednají, oni zpečeťují svou manželskou smlouvu. A zde? Nevěsta není ani zmíněna, ženich je v pozadí, je osloven spíše mimoděk správcem svatby, aby jej pochválil za kvalitu vína. Ani nedopovídá. Je postavou bez hlasu, bez těla, jako by se sám odstranil ze scény a přenechal místo jinému ženichovi. Hlavní postavou této story je ve skutečnosti Ježíš, zatímco ostatní postavy jsou představeny pouze v souvislosti s ním: Ježíšova matka (aniž by bylo zmíněno jméno Marie) a jeho učedníci, mlčenliví svědkové, kteří se však nakonec objeví jako společníci na jiné svatbě, spolu s novou nevěstou oné smlouvy, Božím lidem, církví s Ženichem Ježíšem, smlouvou zpečetěnou novým vínem Království.
Pokusme se tedy porozumět tomuto zjevení, této manifestaci, která našla odraz v liturgii v předchozích svátcích, Zjevení Páně a Křtu Páně: „Hle, přichází Vládce a Pán“, hovoří ústy mudrců pohané; „Když byl Pán Ježíš pokřtěn, otevřelo se nebe“, může zvolat při jeho křtu Izrael; „Ať se ti koří celá země, Bože, ať ti zpívá, ať opěvuje tvé jméno!“ Tak volá při svatbě v Káně celá církev.
Slaví se tedy svatba, na které je přítomna Ježíšova matka a na kterou je pozván i sám Ježíš se svými učedníky. Nacházíme se ve třetím dni (v lekcionáři je bohužel tento důležitý údaj vynechán, což je časový výraz evokující den Ježíšovy slávy, den, v němž se ukázal jako Pán, Kýrios, více než kdy jindy; Mk 8,31; Sk 10,40 aj.). Ježíšova matka je přítomná, stojí zde na počátku znamení, stejně jako bude přítomná, bude stát na konci znamení, pod křížem (Jan 19,25). Právě jako Ježíšova matka, přítomná v onu hodinu, kdy vidí, že na této svatbě není víno, odvážně se k němu obrací a říká: „Nemají víno“. A když není víno, jak může být svatba oslavena s radostí nezbytnou pro hostinu? Cožpak není jeden z hlavních – nám svěřených – úkolů říkat toto Ježíšovi uprostřed lidstva? Což nemá církev plnit i tuto funkci a upozorňovat Pána, že „není víno“? Není to snad radost? Jak my, jako církev, plníme tuto zásadní službu?
V Písmu je víno především odkazem na Boží zaslíbení. Víno je darem blaženosti a radosti, jež jsou dány jeho lidu. Je to víno, které těší srdce člověka (Žl 104,15), ale také srdce Boží (Sdc 9,13: „obveseluje Boha i lidi“). Je to právě víno, jež bude naznačovat eschatologickou hostinu přislíbenou prostřednictvím proroka všem národům země, onu hostinu, při níž se bude slavit definitivní osvobození od smrti: „Zničí smrt navždy.“ (Iz 25,8) „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ (Iz 25,6). Je to víno, které vytváří atmosféru lásky mezi ženichem a nevěstou ve „vinném sklepě“ (Pís 2,4), víno, které bude stékat jako potůčky z kopců požehnané země („Tehdy budou hory mokvat moštem, pahorky potečou mlékem, všemi potoky Judska poplynou vody, z Hospodinova domu vytryskne pramen, zavlaží údolí Šittim.“ /Joel 4,18/). Je to víno dané zcela bez našich zásluh, zdarma, nezaslouženě, které přesahuje život ve znamení nutnosti chleba, v přemíře, jež muže a ženu volá vyjít ze sebe, vydat se dále, opustit sebe sama. Proto je nám v pokrmu, který Ježíš zanechal na svou památku, dáván chléb, který nic jiného nemůže nahradit, zcela zdarma i víno, jenž je nejcennějším nápojem, vždyť dává život věčný (Mk 14,22–24; 1Kor 11,23–25). Cožpak člověk nemusí vždy zároveň potvrzovat jedno i druhé? Cítit se jako tvor v nouzi, ale také schopný tvořit, vnášet krásu, zpívat a tančit před Bohem a pro Boha samotného?
Svatební oslava se tedy neobejde bez vína, a proto zasahuje Ježíšova matka. Ježíšova odpověď však přichází ve slovech, která – zdá se – vytvářejí odstup. Jako Ježíšova lidská matka si nemůže nic nárokovat: „Co mi chceš, ženo?“ Jinými slovy jí Ježíš říká, že pokud jí něco patří, není to rozhodně proto, že je matkou, ale je ještě něco jiného. A tak se Marie z matky stává učednicí, která naslouchá, poslouchá svého syna a žádá ostatní, aby dělali totéž: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Matka, která se stala učedníkem, žádá, aby poslouchali a poslouchali Ježíše, nic jiného. Nemůže říci jiná slova, protože je věřící ženou, schopnou naslouchat, poslouchat Pána: je Ježíšovým prvním učedníkem.
Na tomto místě Ježíš dává znamení, jímž předjímá svou hodinu, která ještě nenastala, ale přijde až na kříži. Zde bude slavit svatbu zpečetěnou krví. Služebníci ho okamžitě poslechnou: přinesou šest nádob plných vody, která se používala k očišťování. Tato voda však již není potřeba, neboť všechny hosty očišťuje přítomnost Ženicha. A tato hojnost vody, více než šest set litrů, se stává vínem pro svatbu! Výjimečné množství a kvalita říkají, že toto víno je víc než jen víno, je to víno lásky, které Ježíš dává svým vlastním, je to láska, která už nemůže chybět. Stále pijeme z tohoto vína na svatbě v Káně. Daroval nám ho Ježíš, a u jeho stolu slavíme svatbu mezi ním a křesťanským společenstvím, jeho tělem. Tak jako se při svatbě oba stávají jedním tělem (Gn 2,24; Mk 10,7.8; Mt 19,5.6; Ef 5,31), tak se při eucharistii věřící stávají tělem Krista, svého Pána a Ženicha. Jaký je to Ženich? Který se zcela daruje svému společenství. Závěrečná slova mají zvláštní důležitost: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Stávají se nevěstou nebeského Ženicha. Proč je metafora svatby tak silná a fascinující? Protože více než kterákoli jiná vyjadřuje pravdu vtělení: těla se stávají jedním, stávají se společenstvím, stávají se komunikací velmi důvěrnou, stávají se zpěvem lásky, a to ve střízlivém opojení vínem. Náš lidský jazyk je omezený, zvláště když chce odkazovat na neviditelné skutečnosti. Uchyluje se k těm nejlidštějším skutečnostem: k jídlu, k pití vína, k tělesné blízkosti při oslavě vzájemné lásky a vzájemné sounáležitosti. Na hostinu v Káně jsme vždy zváni ne proto, abychom hledali ženicha a nevěstu, kteří tam nejsou, ale abychom se účastnili tohoto setkání Krista, Pána a Ženicha, a jeho společenství.
Shrňme na závěr, o co se jedná: jedná se o to jít do Kány, o snahu vidět očima víry, o naslouchání slovům víry, o naplnění slov, která Ježíš pronesl, o ochutnání vína přicházejícího Božího Království, o dotknutí se Ježíšova těla.
Pocítíme, že on čeká, aby s námi brzy pil nové víno Království (Mk 14,25): pil ho na zemi, zanechal nám ho jako eucharistický dar, ale bude ho s námi pít znovu v nové zemi, v novém nebi (Iz 65,17; 66,22; 2Petr 3,13; Zj 21,1).
***
2024
2023
2022
2021
2024
2023
2022
2021
***
Rozjímání s papežem Františkem
