Modleme se za lékaře, zdravotní sestry a zdravotníky, kterým není vždy umožněno pracovat v odpovídajících podmínkách a někdy jsou dokonce oběťmi agrese.

Osobní zkušenost papeže Františka s nemocí je dlouhodobá. Poslední dny prožité v nemocnici, kdy smrt byla nablízku, pro něj nebyly novinkou. V textu modlitby Anděl Páně, zveřejněném v první dubnovou neděli tohoto roku u příležitosti Jubilea nemocných, se obrátil k celému Božímu lidu, aby přednesl svůj zvláštní úmysl: modlitbu za ty, kdo pracují ve zdravotnictví. Když v roce 1956 vstoupil do diecézního semináře, zažil, co znamená nedostatečná péče. Tamější lékař, jak vypráví ve své autobiografii, „používal pouze tři léčebné postupy: jímadlo na jakoukoli bolest břicha, jódovou tinkturu na jakékoli poranění a acylpyrin na vše ostatní“. Až řádová sestra Cornelia Caragliová, dominikánka, „okamžitě si uvědomila, v jak vážném stavu se nacházím. Zavolala specialistu a z pohrudnice mi odčerpali litr a půl vody. Započalo pomalé a nejisté uzdravování na hranici mezi životem a smrtí“. Tato zkušenost péče v nemocnici mu navždy zůstala v paměti, a proto považoval návštěvu nemocných za svoji prioritu.

To je jeden z rozměrů, které má papež na mysli. Zároveň si je vědom toho, že poslání lékařů, zdravotních sester a všech ostatních zdravotníků není snadné, a je třeba je podporovat a respektovat. Proto vyslovuje i přání: „Doufám, že do léčby a výzkumu budou investovány potřebné prostředky, aby zdravotnické systémy byly inkluzivní a věnovaly pozornost těm nejkřehčím a nejchudším.“ Možná, že tento zvláštní úmysl papeže Františka na měsíc duben nás přivede k větší vděčnosti těm, kteří se o nás starají, a k uvědomění si jejich enormního nasazení.